Daniela Filipi pomáhá objevovat skryté talenty

Daniela Filipi říká: „Lidé mají tak krásné talenty a dary, ale často je nepoužívají.“ Životním posláním Daniely Filipi je pomáhat lidem. Je autorkou osobních energetických léčivých obrazů, také působí jako masér a fyzioterapeut a je zakladatelkou projektu Světlo dětem, kde pomáhá v kolektivu rozvíjet přirozené talenty. Vrozená citlivost, vnímavost a otevřený vnitřní zrak byly umocněny prožitkem klinické smrti, kterou paní Daniela prošla – nyní tyto dary používá i při své práci. Paní Danielo, jaká je vaše životní cesta? Ovlivnila vás antroposofie? Před dvaceti lety jsem ji studovala, to nepopírám, ale pochopila jsem, že je to cesta autora, zakladatele antroposofické společnosti Rudolfa Steinera. Je tam hodně pozitivních impulzů, ale stále platí, že pokud chce člověk najít sám sebe, musí jít svou cestou. Co je přečtené, to není prožité. Určitě jsem tam ale našla hodně poznatků, které jsem si potom mohla ověřit v běžném životě. Blíže jsou mi však knihy z Agape Brno. Spojení v jednotě by mělo být srdcem, ne prostřednictvím nauky nebo náboženství. To vše je dobrá pomůcka, ale raději jsem veškerých nauk nechala, moje duchovní vedení mi řeklo: „Prožiješ – pochopíš.“ Mluvíte o vnitřních prožitcích, bez kterých by nemohly vznikat vaše obrazy, a ani byste asi nemohla pomáhat lidem – kudy vedla cesta k sobě, do nitra? Přes meditace nebo nějakou duchovní práci? Vůbec ne – pocházím z hor, kde jsem jako dítě prožívala silné spojení s Matkou Zemí, s přírodními bytostmi, anděly… měla jsem ještě otevřené duchovní srdce, bylo to jako v ráji, proháněla jsem se po loukách. Tento dar – otevřený duchovní zrak – mívají děti asi do sedmi let, než jej rodiče výchovou zavřou, ale také nemusí. Vychovávala mě babička s dědečkem, a ti byli přísní katolíci. Tedy řemen, kostel – poté se mi zření pomalu uzavřelo. Otevřelo se mi až ve 37 letech při těžké rodinné životní situaci, kdy jsem trpěla na duši i na těle. Poté jsem prožila klinickou smrt. Byla jsem mimo tělo a tam mě můj andělský průvodce začal provázet duchovními světy. Potvrdilo se mi z části, co už jsem kdysi četla, vše se mi pospojovalo. Prožila jsem to tenkrát i na vlastní kůži neboli v duši. Bylo mi ukázáno, kde se rodí duše a kde se v lidské duši pěstují dary, aby se na Zemi mohlo semínko daru rozvíjet a vykvést v duchu jako překrásný květ hřivny a aby bylo možno jej předávat okolí ze srdce a zase od něj přijímat a množit. Procházíme různými světy – ale musíme si uvědomit, že Boží království je v nás a měli bychom ho žít tady na Zemi; totiž „Jako v nebi, tak na Zemi“. Je to nádherné, podobně, jak bylo popsáno v Mlhách Avalonu. Není to však na jeden odstaveček na rozhovor. O božím království v našem nitru jsem už několikrát psala, rozepsáno také na mých stránkách z mého úhlu pohledu a vnitřního prožití. Stále z tohoto zážitku čerpáte? Jaký to byl prožitek? Než jsem se octla v kómatu, připlulo ke mně spirálové zlaté světlo, ne tunel, který obvykle lidi vidí, ten až později, používám ho dodnes. Ze středu světla vystřelil jakoby laser, projel mi páteří až nahoru. Energii jsem přijala do srdce. Vnímala jsem ji spíše jako boží milost – „christos“ vlastně znamená světlo. Nemyslím tím Ježíše, mnoho lidí si plete Ježíše a Krista. Ježíš se narodil jako Ježíš Nazaretský, a teprve až po křtu v Jordáně Duchem svatým mohl nést přívlastek Kristus. Ježíše jsem se chtěla dotknout – mnoho lidí vnímá Ježíše pouze skrze náboženství. Cesta ke Kristu je cesta ke světlu – on je na zemi ztělesněním žité Lásky. Před Ježíšem jsme šli dolů do temnoty a brána do duchovní dimenze se nám pomalu zavírala. Zákonitě musel z Boží vůle přijít nějaký prorok, který znovu nebeskou bránu otevře a překoná satana. A tím byl Ježíš Kristus. Žádný jiný prorok nevstal z mrtvých a nepřekonal satana Boží žitou láskou. Vnímáte Krista jako Božího syna, tak jak hlásí apoštolské církve? Krista vnímám jako Ducha svatého. Velikého ducha, který vše řídí a může se propojit s každým z nás. Ježíš byl prostý člověk, byť velice láskyplný a moudrý, skrze kterého Kristus působil od jeho křtu – od jeho 30 let, kdy konal zázraky, až do ukřižování. Pokud se má na Zemi zrodit prorok, musí se nejdřív najít čistá panna, nejčistší ženská duše na planetě, která je hodna porodit syna Božího… Panna Marie, předtím to byla Isis – Horus ve starém Egyptě. Děje se stále opakují dle vývojové etapy. Ježíš byl velmi láskyplný, miloval všechny, neoplácel údery zla. Začal měnit Starý zákon: Oko za oko – zub za zub. Kamarádům všechno odpouštěl, až z toho byla jeho matka nešťastná, myslela si, že by se měl bránit. Všechno miloval – jedině skrze takového člověka, Ježíše, mohl Kristus, totiž boží světlo, působit. Duch svatý se nemůže inkarnovat, může jenom působit. Jan Křtitel říkal: A přijde ten, kdo bude křtít Duchem svatým. Jak Křtitel také říkal – přijde někdo, kdo tady byl dřív než já… Ano, Kristus tu byl před Ježíšem a je tady i po Ježíšovi. Byl tu odjakživa. To jsou energie Otce nebeského. Působí, a pak můžeme v budoucnu mít přívlastek Krista všichni – v momentě, když přijmeme tuto živou sílu lásky do svého života. Takový člověk, který přijme Krista, miluje všechno živé, co je na Zemi, i zlo, které nás v podstatě pohání k vývoji. A věřte, že poté vám neublíží nikdo ani na těle, ani duši, a když mu odpustíte, bude se cítit zahanbeně. Tedy tímto vysvětlujete ono biblické – „Nikdo se k Otci nedostane nežli skrze mě“? Ano. Na Golgotě, když Ježíše ukřižovali, se odehrálo veliké mystérium. Strhla se veliká bouře, krev Ježíše Krista s „Vodou“ stékala do útrob Matky Země, a tím byla oplodněná jeho Duchem lásky. To bylo hluboké mystérium. Elementární bytosti Země byly první, které přijaly Krista. Nemá to nic společného s náboženstvím, je to přijetí lásky – tedy miluji všechno živé, co je na světě. Brána nebeská se opět otevřela a my můžeme pomalu stoupat zase nahoru tedy „domů.“ Zmiňovala jste svoji cestu, prošla jste klinickou smrtí, dostala jste milost… co my ostatní? Spousta z nás vztahuje ruku k duchovním světům, směrem k lásce, ale často je to těžké. Utápíme se v emocích a zavřené srdce se otevírá těžko. Co byste poradila člověku, který by se rád vydal cestou ke světlu? Nejsem jediná, kdo dostal milost. Základem je odpouštět a učit se mít rád všechno živé. Začít u sebe a tím, co nás obklopuje, rodinou, partnery, přáteli. Ono je lehké milovat někoho, kdo nás má rád, ale milovat toho, kdo na nás plive všechnu špínu světa, to už je forma milosti. Nic není náhodou, inkarnace a zákon akce – reakce. Nic nevylučovat a přijmout, že vše pro něco je, nemstít se a „odpouštět.“ Tím přetrhneme karmický řetěz a tíha z nás opadne. Základem je odpouštět a učit se mít rád všechno živé. A pak je tu Matka Země. Uvědomme si, že tu jsme, že nás Matka Země podporuje a nese. Poté se změní pohyb, budeme lehounce našlapovat, když Matku Zemi přijmeme přes svá chodidla do srdce. A co různé duchovní směry, mantry, modlitby, semináře jako cesta? Ano, je toho spousta, nic neodsuzuji, každý si najde to svoje, co je blízké jeho duši. Někdo ještě není připravený, bojí se vstoupit. Je to ale jednoduché – milovat vše živé, to je jediná cesta přímo k Bohu. Žijeme tak v Jednotě. Poté se nám může otevřít i vnitřní zrak a začneme vidět hustý metafyzický les plný bytostí, božích pomocníčků. A hleďme, nejsme tady sami. Zjevují se nám postupně, protože najednou bychom tu energii neunesli. A co když vám někdo ublíží? Tak mu odpustím a vyšlu léčivou energii. Co když se to děje opakovaně? Odpouštět neznamená, že člověk musí být hloupý a nechat si na sobě dříví štípat. Měl by to umět zastavit a dokázat se i ubránit, ale zase v mezích. Raději formou moudrosti… láska přece není jenom „ťuťu, ňuňu“, je také přísnost, třeba při výchově dětí. Měli bychom říct svůj názor – co cítím, to konám, co je uvnitř, to dám ven. Tím pádem jsme zase čistá nádoba. Ale když uvnitř držíme nepěkné myšlenky o někom, jsme opět špinaví. Můžeme přece uvnitř zůstat čistí – vypnout, nemyslet na nic a mít v srdci lásku. To jsem se učila celý život a stále se to učím. Když jsem se vracela z kómatu zpátky do fyzického těla, tak jsem slyšela slova: „A ani jedna špatná myšlenka.“ To je moc důležité. Opravdu nikdy nemáte žádnou špatnou myšlenku? Ani ne, učila jsem se to dvacet let a není to snadné. Samozřejmě se s tím člověk musí naučit pracovat. Nic nemůžeme zrušit, ale můžeme vše přeměnit. Když ke mně v mysli přišlo něco nepěkného, tak jsem si řekla, tak tohle ne, to přeměním. Když někdo zahodí špatnou energii, tak pořád někde existuje. Proto je nutná přeměna láskou. Chce to trénovat. Bdělost a ostražitost? Ano, a tím se nám otevírá vědomí. Člověk si potom uvědomuje smysl svého bytí, proč je tady, odkud přišel, otevírá se brána i do Božího království. Proto se těším na každého človíčka, když mu maluji obrázek, protože se i já od něj, od jeho napojení, hodně naučím. Říkám si – to je nádhera, takové dary. Ke každé duši mám úctu. Tolik jsem se toho od lidí naučila nejen malováním – všichni pocházíme z jednoho království, jen z jiného kouta, každý má jiný dar a jiné poslání. Někdy to má človíček zkrněné, třeba mu něco nakreslím a on říká, no jo, to jsem chtěl kdysi jako dítě dělat. Ale nikdy není pozdě. Nedávno jsem jedné paní malovala její dar – talent k návrhům překrásných šatů. V současnosti je manikérka, ale už se pomalu otevírá. Taková práce pro druhé mě naplňuje. Jak vlastně obrázky vznikají? Když začínám pro někoho malovat obrázek, tak někdy čekám i týden, než mě propojí Kristova bytost, která je spojená s celým vesmírem a obsahuje v sobě každého člověka na Zemi. Kolikrát mi píšou lidi, kteří chtějí obrázek – v životě jsem je neviděla, jen podle data narození – a ptají se, jak je to možné, neznáte mě a přece jsem to já. Jsem přesvědčena, že každého mi vždy pošle Bůh. Akorát ten pořadník je na měsíce dopředu. Pomáháte tedy lidem nalézt čistotu a pošťouchnout je na cestě? To sice ano, ale od jisté doby se řídím Božím zákonem, protože jsem sloužící v tichosti – neměla bych prozradit přímo. Člověk by měl na vše přijít sám, aby mu to prošlo vědomím. Z obrázku má člověk k dispozici potřebné energie, rozpomenout si ale musí sám. Musí si uvědomit smysl svého bytí. Vždycky to naznačím při výkladu, jsou přitom přítomny živoucí energie, je to obrovská zodpovědnost. Ke člověku potom začnou přicházet lidi nebo nějaké zážitky, aby mu připomněli, aby se rozpomněl, odkud je, co tady má dělat. Jaké má dary. Všichni mají tak krásné dary, ale obvykle malinko zakrněné! Mnozí pracují často jen pro peníze, protože musí platit nájem, hypotéky. Já sama jsem nechtěla dělat jen pro peníze, vyčkala jsem, a i když jsem zůstala s dcerkou sama s malinkým příjmem, tak jsem přesto hledala své dary. Také nás na cestě mohou potkat temní příznivci a lákají nás na výdělky bez práce, na to pozor. Pomáháte lidem i jinak… Mám fyzioterapeutické vzdělání, pracuji na neurologii dva dny v týdnu, abych mohla malovat. Toto povolání mě také hodně otevírá – mám ráda své pacienty. Moji doménou je odblokování, protože páteř neboli záda, to je vzpřímenost ducha. Lidé chodí často s krčním blokem, mezilopatkovým i bederním… klasika. Vidím ty zablokované energie, to mi usnadňuje mu pomoct. Pacient by se mi měl ale otevřít. Můžu se s ním propojit, ale pouze se souhlasem jeho duše, jinak nemohu „nahlédnout“ do jeho biopole. To je Boží zákon – na nikoho se nemůžete napojit bez jeho souhlasu. Na krku to většinou souvisí se strachem, komunikací, člověk se podvědomě krčí, má obavy, strach. Všechny nemoci a bloky souvisí se životem člověka – jak život prožívá, jak ho přijímá, podle toho se formuje i blokuje. Bloky jsou takové chomáčky. Při špatných myšlenkách se tvoří tmavé chomáčky, padají dolů skrze meridiány nebo můžeme říct, že prochází nervovým systémem. Naopak krásné, lehké myšlenky jdou nahoru k Bohu. Vzpřímenost ducha – páteř a její energetická centra včetně srdce – jsou základem. Člověk potom krásně vyzařuje, je přímý a je nám s ním dobře. To je vlastně takový popis psychosomatiky? Ano, podle toho, jak myslíme a žijeme, a podle našeho programu v DNA, tak podle toho v nás může začít bujet nemoc. Každý z nás obsahuje celé stvoření, máme ho v sobě – každého člověka, každý strom. Když házíme něco zlého na druhého, tak to vlastně házíme na sebe. Ty kameny potom musíme hezky posbírat, znovu a znovu a to je vývoj – proto se učit milovat všechno živé. Zmiňovala jste produchovnění Země. Jak vnímáte současnou situaci – ekologické problémy, sucho, koronavirus…? Co pro to můžeme udělat? Odpovím nejprve Písní Šalamounovou: „Černá jsem, a přece půvabná, jeruzalémské dcery, jak stany Kédarců, jako stanové houně Šalamounovy. Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená, že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili: uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní.“ Je to o Matce Zemi, je zde ukryta hluboká moudrost o dávání. Matka Země je ženský princip a zrcadlo Matky Boží, plodící síla, která neustále dává, rodí, plodí potraviny, ropu, různé produkty – prostě všechno, co potřebujeme k životu. To, co se teď děje, je nutné přijmout. Děje se to z nějakého důvodu. Každá pandemie, když nastane, se dotkne každého, buď mentálně, duševně nebo přímo fyzicky. Podle toho, v jaké úrovni myšlení se nacházíme a jaký máme přístup k Matce Zemi nebo vůbec k životu. Nekupčeme s ní, hlaďme ji, milujme. Na Zemi jsme proto, abychom se učili lásce. Zasažené dýchací cesty a plíce znamenají z duchovního pohledu svobodu. Nechat druhého žít a sám žít svůj život. Neposuzovat, nesoudit. Někteří lidé si vůbec neuvědomují, že chodí po Zemi, že dýchají kyslík, který nám dávají stromy a mořský fytoplankton. Bez dýchání nemůžeme existovat. Když se zrodíme, první nám Stvořitel daruje dech. Plíce jsou spojené se svobodou – mohu být já sám omezovaný, neumím se bránit, nebo někoho jiného omezuji ve svobodě. To se týká všech manipulací, tedy i byznysů – proto trpí ekonomika. Začínají se ale vynořovat i lidi, kteří chtějí pracovat od srdce. Tak si můžeme předávat naše hřivny přímo. Vývoj lidstva by se měl uskutečňovat v duši a duchu, tedy v lásce. Podívejme se, co děláme… ničení, drancování, honění se za hmotou. Má se nám lépe žít, ale neměli bychom Zemi drancovat. Při jedné procházce na horách se mi zjevila Matka Země, na veliké skále, v srdci, které bylo poseto růžemi. Na Zemi bychom se měli učit lásce. Jsme spojeni s každým, s každou buňkou živočišné říše. I s viry. Viry slouží i k našemu vývoji, netřeba to brát špatně – měli bychom spíše něco pochopit. Daleko větší výprask pro nás bude sucho. Vodu bereme jako samozřejmost. Jenže voda je život! Máme ji v těle skoro 90 procent. Stejně, jako na planetě. Všechno živé potřebuje vodu. Voda má paměť, která nese informace rodu i karmy v nás od narození. Už v bříšku naší maminky jsme se vyvíjeli ve vodě. Naše myšlení formuje voda v našem těle, a tím se i zhmotňují životní děje, které prožíváme. Informace pro život rovněž přijímáme skrze vodu v našich buňkách, v naší krvi. Měli bychom vyvinout více úcty k této blahodárné tekutině. Děkovat za každou kapku, ve které je obsažená rovněž informace o celém vesmíru. Rozhovor vznikl pro časopis Sféra, více o paní Daniele najdete na: www.danielafilipi.cz, ilustrace Daniela Filipi

Web: Inspirace k harmonickému Bytí | light Balance | Praha
Aktualizace: 19.8.2023

projít na článek

Daniela Filipi pomáhá objevovat skryté talenty

Dovolená

Praha Hostivař: skryté perly za milion

GUARANA ALTERNATIVA LEPŠÍ NĚŽ KÁVA

Recenze Daniela

Matrace StressFREE