Když se dneska řekne Libanon Člověka spíš napadne něco jako „brrrrr, tam bych nejel, tam to furt bouchá, tam mě unesou“. Do jisté míry je to pravda, ale bomba není zdaleka to jediné, co tam člověka může potkat. Libanon sám o sobě je bomba a to v pozitivním slova smyslu. A ano, člověk tam bude určitě unesen J Pokud vzdycháte po Evropě a žijete v Arabském zálivu, tak tohle je široko daleko jediná země, kde je všechno skoro jako doma. Jasně, nebudeme jen sluníčkoví a nebudeme celý Libanon malovat na růžovo. Libanon má díky své historii a národnostně-kulturně-náboženskému složení problémů, že by s nima mohl dláždit. Je to časovaná bomba, sud s prachem, kterému se neustále přidává pod kotel. Kde taky najdete po hromadě skoro polovinu obyvatel křesťanů, druhou pak muslimů. A aby to nebylo jednoduché, tak muslimové se tu rvou mezi sebou, páč tu máme sunity, šíty, drůzy, jezídy a bůh ví, koho ještě (dohromady tu mají 18 náboženských sekt, největší míchanici na celém Středním Východě). A do toho Sýrie a Izrael hned za rohem. Ale aspoň v té křesťanské části je klid a člověk se tu chvílema cítí jako v Paříži, pak zas v Římě, nebo v Bělehradu, případně ve švýcarských Alpách. V té křesťanské části jsme se pohybovali i my. Náš hlavní cíl byl – a to se podržte – jet lyžovat. Jo, lyžovat. Teda né já, protože moje koleno je nějaké vachrlaté, ale Maruška potřebovala nahonit sněhový deficit. A to je ten Libanon. Takže z letiště z Bejrutu se člověk dostane do hor do výšky 2700 metrů do oblasti Mzaar zhruba za hodinu. A tak tam tak stojíte na vrcholcích zasněžených hor a koukáte se dolu. Pod váma středozemní moře, palmy a krásných 25 C, kolem vás 2 metry sněhu, slunečno a krásných -5 C. A kolem vás ty libanonský srdcaři. Oni jsou to teda docela snobové, co rádi žijou a ukazujou se ostatním, ale divíte se jim? Já jim říkám „libanonský masírky“ případně „libanonský klobásy“. Ty libanonský klobásy ale mimochodem fakt existujou – na středním východě je mají v každé sámošce. Každopádně fotografie která vyhrála World Press Photo, tuším že v roce 2007, je vystihuje nejlíp. My se budeme bavit a užívat, i kdyby kolem nás apokalypsa Ale tak jsme vystoupili na letišti po 4,5 hodinovém letu z Dubaje. Nonšalantní celník s námi zavtipkoval a bez jakýchkoliv obstrukcí nás vpusil do své krásně země. Tam již čekal řidič. Trošku neruda, ale na žádost zastavit v obchodu a koupit pivo, reagoval pozitivně. Což je sama o sobě v tomto regionu velká věc. Pokud si tak pamatuji tak toto kdysi šlo jen v Sýrii a vždy právě v Libanonu. V Mzaaru jsme vylezli z auta už pozdě v noci. Mrzlo až praštělo a nás přivítal krásně vytopený hotel a jiskřící sníh. Špindl hadr Druhý den šlo vše jak po másle. Hotel byl hned u sjezdovky, takže logistika téměř žádná. Výstroj a výzbroj na zapůjčení včetně zimního oblečení, což při pobytu v Dubaji není součástí běžné výbavy. Ukecaná Maruška se hned seznámila s vlekařema. Mezi nima exceloval Rafík, chlapík asi kolem 50ti let, rozvedený s Ukrajinkou, ale plný pohody a klidu. Takže když jsem se z hotelu vykopal i já, že se půjdu mrknout, jak to Mařence jde, Rafík s Maruškou už mě čekali u vlekařské budky se sklenicí domácího araku. To je něco jako ouzo, ale principielně je to stejné jako slivovice. Tím myslím tu hrdost, s jakou to lidi pálí a chválí. No, je to teda takový anýzový dryják, ale s Rafikem jsem se okamžitě skamarádil. Hrozně fajn chlápek. Stejně jako ty ostatní, akorát že neuměli anglicky. Tak jsem je bavil mojí lámanou směsí arabštiny a francouzštiny. Rafík mezitím Marušku vytáčel na těch nejtajnějších freeridech. Myslím, že se chvílema cítila jako diblík Lucka ve Snowboarďácích. Měli jsme velké plány, že večer půjdeme do místní vyhlášené restaurace Montagne a docela jsme se i těšili. Jenže nakonec to dopadlo tak, že jsme šli s Rafíkem k jeho bratranci Tonymu, který vařil víceméně to samé, úplně báječně a v mnohem uvolněnější atmosféře a ještě jsme skvěle pokecali. Během večera se stavovali různí známí a kamarádi. K tomu několik lahví báječného libanonského vína z Mbeka Valley, Chateau Keffraya a speciální šíša (vodní dýmka), také z Mbeka Valley jako sladká kouřivá tečka na závěr. Zde je třeba zmínit, že libanonská kuchyně je pojem sama o sobě a všude na Středním východě ji je spousta. Jenže v tom Libanonu je ještě o stupínek výše. Zvláště tady na horách, kde spousta Libanonců žila ve Švýcarsku (včetně Rafíka a jeho bratrance Tonyho) a vytvářejí zajímavou švýcarsko-libanonskou fusion. K tomu to víno, na které jsou Libanonci náležitě hrdí, holedbajíce se že tu víno vyrábí už od nepaměti. No bylo to fakt báječné. A spalo se skvěle. Ráno s poněkud těžší hlavou, Maruška už opět razila na sjezdovku. Já jsem si trošku přispal a udělal si pohodu ve vytopeném pokoji s výhledem do sněhu. Pak jsem vyrazil na sraz s Maruškou a Rafíkem a nechali jsme se vyvézt lyžařskou lanovkou až na samé vrcholky hor. Tam měl stánek opět Rafíkův bratranec Tony. Ani snad nemá cenu komentovat ten famózní výhled všude dokola. Krásný jasný den a Středozemní moře kousek dole pod námi zářilo modromodře a třpytilo se jako nějaká modelka. To samé dělaly zasněžené vrcholky okolo nás, akorát že tentokrát s nádechem bílé. A okolo se rozvalovali Libanonci, úplně v pohodě, teď žádné masírky, lyže zapíchlé ve sněhu, popíjeli drinky a kochali se krásným dnem. Opět se vrátím k jídlu a hlavně k tomu stylu. V tomhle ty Libanonce prostě žeru. Oni to všechno dělají s takovou lehkostí a vkusem a dělají to dobře. Žádné sračkovité párky s hořčicí, co člověk koupí za šílenou cenu někde ve Špindlu od naprdnutého stánkaře, jenž má primární cíl všechny ojebat, aby si mohl koupit Oktávku. Ten Tony tady zase roztáčel, tentokrát fast-foodovskou, kuchařskou ekvilibristiku. Pořádné poctivé vepřové klobásy zalité sýrem racclete v krásné čerstvé bagetě. K tomu svařák, který očividně nebyl z toho nejlevnějšího krabicáku. A jeho lyžařský bar s výběrem všeho možného, s lahvemi jen tak elegantně ležícími na sněhu. Není divu, že tam měl neustále frontu. Makal jak „černej“, ale tančil tam kolem zákazníků s úsměvem a nadšením. „Dyť je to můj byznys a mě to baví, to dělat pořádně!“ Já pak lanovkou dojel dolů a Maruška s Rafíkem to dali na lyžích. Ve 3.30 odpoledne byla poslední jízda a i pro nás nadešel čas se rozloučit. Takže s Rafíkem jsme se fakt skamarádili a je jasné, že jsme tam nebyli naposled. Furt přemýšlím, kde bereme to štěstí, natrefit na lidi, kteří jsou takhle opravdový, poctivý a rovní. A Rafík je rozhodně jeden z nich. Však už děláme plány na další výlet. Tentokrát hory na jaře či v létě. Musíme se podívat zase za ním a pak na ty slavné vinice v Mbeka Valley. My měli ještě jeden den a tak jsme se nechali zavézt dolů k moři do starobylého města Byblos. Podle různých pramenů je to nejdéle obydlené místo na zemi. Ta historie tady přímo vyvěrá ze země, že o ní člověk zakopává. To se stane doslova, když se projdete starou částí, kterou stavěli ještě Římané a kterou jsme řádně prošli. Zakopnout o kámen, který sem někdo dal před 2 tisíci let není problém. My jsem se ubytovali v boutique hotelu Byblos sur le Mere přímo na břehu moře ve starém městě. Opravdu vyklidněné místečko. K vykliděnosti přispívaly i výpadky elektrického proudu. To si člověk konečně uvědomí, že je v Libanonu a ne někde v nudné fungující Evropě Kolem nás byl starý trh, který byl ale přesně po libanonsku řádně vymazlený. Všechno krásně opravené, kostely se blýskaly a na rozdíl od těch českých do nich fakt chodili lidi. To je další věc o Libanoncích – tedy křesťanech. Jsou na svoji víru strašně moc hrdí. Hrdí i na to, že si jí stále drží, obklopeni Muslimy všude dokola. Když je Libanonec křesťan, tak je fakt křesťan a dává to pořádně najevo. Každému chlapovi typicky visí masivní zlatý kříž na pořádně huňaté hrudi. Ta je pro ně také typická V Byblosu jsme si dali tak potřebný relax. Příjemná teplota i prostředí na procházky okolo. A do toho opět to jídlo. Obědvali jsme v nejvyhlášenější mořské restauraci. Ono to prostě bylo tak dobré, že i když obsluha trošku pomíchala objednávku a přinesla nám o jídlo víc, nebylo třeba litovat. Snědli jsme to všechno do mrtě J Jóóó, Libanon. Tak zase příště na viděnou Příspěvek Lyžování v Libanonu pochází z PAJERO BLOG
Nejvyšší budova světa, fantastické fontány, umělé ostrovy, naprostý luxus, lyžování v létě i koupání v zimě. Dubaj je jednoznačně výkladní skříní lidského umu, fantazie a stavitelství a pro nás středoevropany díky přímým letům i nejsnadněji dostupnou exo
Opět jsme se vydali na mamutí hory do Rokytnice nad Jizerou, letos nás ale bohužel čekal pobyt bez sněhu. Ve středu odpoledne jsme vyrazili autobusem do Rokytnice, kde na nás na parkovišti čekal Hop a Flix, aby nám odvezli batohy na chatu. Standardně nám
Stravovat se zdravě a kvalitně doma je vcelku snadné. Jak se ale stravovat zdravě a kvalitně, když vyrazíte s rodinou na hory?Zdravě a kvalitně jsme na horách jedli vždyckyKdyž jsme na hory jezdili s mým mužem ještě bez dětí, vybírali jsme si zahraniční d
projít na článekkloud(n)ovina #3.2019 | psáno pro časopis 5311 Technologciký vývoj Cyklistika není Formule 1. Inovace a technické zlepšováky nejsou jejím hlavním lákadlem. Často je tomu právě naopak. Někdy ani samotní závodníci nemají novinky dvakrát v oblibě. Ještě víc
projít na článekPo vánočním obžerství jsme zpět v businessea tak se pojďme podívat na to, co se kde děje. Začneme, jak jinak, sportem - Chicago se Satoranským moc nezáří, na play off to nevypadá, ale dávám klukům rok, maximálně dva a hvězda poroste. NHL, Boston řádí – n
projít na článek