Roger Gilbert-Lecomte – zrozený třením tří koulí

Jen zcela výjimečně dochází k tomu, že z vesmíru na zem mezi meteority dopadne nebeské těleso v lidské podobě, prudce zazáří a rázem zhasne. Právě to se stalo v případě jedinečného francouzského básníka a hlavní tvůrčí osobnosti iniciační skupiny Vysoká hra (Le Grand Jeu) Rogera Gilbert-Lecomta. Avšak málokterá z těchto padlých bytostí vstoupila do tohoto světa s tak jasným záměrem destruování všech hranic a vlastního postupného vymazávání jako právě on. Jedná se o nekompromisní přístup diktovaný metafyzikou nepřítomnosti, ve smrti zaživa, o nesmlouvavou a věčnou cestu bez konce, široce rozkročenou za hranice lidských možností. Zanechal nám zde po sobě opravdu hluboký kráter, do něhož můžeme vstoupit pouze za plného vědomí, že z těchto míst už není návratu: Skutečný život je nepřítomný. My nejsme z tohoto světa. Všechno se děje jinde… Pokud tedy máte dostatek vůle, odvahy a odhodlání následovat tento směr, který nemá východisko, můžete vzít za své otisky slov tohoto průvodce absolutnem a nechat se jimi inspirovat k vlastnímu výrazu. V opačném případě můžete alespoň nahlédnout za brány vlastních omezení, bez rizik a důsledků z toho plynoucích. REMEŠ — BRATŘI SIMPLISTÉ Roger Lecomte (přibližně od roku 1927 přidává ke svému příjmení i své druhé křestní jméno: Gilbert) se narodil v Remeši 18. 5. 1907 za poměrně dramatických okolností, kdy byl téměř zadušen pupeční šňůrou. Vyrůstá v rodině matky Jeanne Bombardon-Lecomtové (1876–1933) a otce Edmonda Lecomta (1875–1951), v domě poblíž centra v ulici 52 rue Hincmar, v kulisách města zničeného německou armádou během první světové války. Z temných vzpomínek se mu vynořují kostrbaté zdi zničených domů, pahýly ohořelých stromů a prázdných ulic plných hlubokých děr po šrapnelech. Z celého města zbylo sotva padesát domů a uprostřed těchto trosek ční k nebesům, jako memento mori, vznešené torzo vyhořelé katedrály Notre-Dame. V roce 1920 začíná studovat na remešském lyceu, kde se seznamuje s Robertem Meyratem a Rogerem Vaillandem. O rok později začínají na lyceu vydávat poetickou revui Apollo. Podporovaný svým učitelem filozofie Reném Maublankem, který v něm vycítil výjimečný literární talent, publikuje roku 1923 v místním literárním časopise Le Pampere krátký soubor svých veršů pod názvem Haikai (jednalo se o číslo věnované francouzskému haiku). Roku 1924 píše šestnáctiletý Lecomte svou osudovou báseň „Mystický tetanus“, v níž vizionářsky předznamenává svou vlastní smrt. Téhož roku iniciuje s přáteli vznik společenství Bratří Simplistů (Phrères Simplistes). K vyvolené trojici se přidává (další výrazná osobnost pozdější Vysoké hry) o rok mladší René Daumal, který se přistěhoval do Remeše z poválečných Arden. Jako poslední doplňuje skupinu roku 1925 Pierre Minet. Název skupiny Bratři Simplisté přímo odkazuje na prvotní nevinnou jedinečnost dětského pohledu na svět bez významu a bez hranic. Ve formální rovině naplňují s určitou nadsázkou obraz skrytého spirituálního společenství se všemi jeho atributy. Dávají si tajné přezdívky: Lecomte: upírský „Rog Jarl“ nebo dekadentní „Coco z Kolchidy“, Daumal: moudrý „Nathaniel“, Vailland: buržoazní „François“ nebo „Dada“, Meyrat: démonická „Striga“, Minet: „Fí Fí“ nebo také „Bratr Vyžle“. Používají mezi sebou šifrovaný jazyk, inspirováni Alfredem Jarrym si vytvářejí vlastní božstvo v podobě maskota Bubu s kulatou hlavou, velkýma očima a s vlasy na temeni trčícími vzhůru k nebesům. Tvoří si vlastní systém experimentální metafyziky. Tyto zdánlivě nevinné hříčky mají ve své podstatě daleko hlubší záměr uchovat si neposkvrněný stav dětské duše a jejího vnímání relativní reality stavu všech věcí, zpochybňující veškeré nabyté jistoty, jak to popisuje ve svém textu Pierre Minet: […] Proč je jejich prvním letům přikládán takový význam? Protože se tehdy se vzácnou odhodlaností vystavovali zkoušce a protože ve věku, v němž dětství vrhá své poslední záblesky, se již začali dotazovat smrti, a to na vlastní riziko a nebezpečí, bez sebemenšího zaváhání. Nebudu se již vracet k experimentům, které někteří vykladači, pravděpodobně uchváceni svým předmětem, svévolně zveličili, ale ona noční rozdvojení, která prováděli Nathaniel a Mathias, Nathanielovo užívání tetrachlormetanu, hrozivé cvičení, které ho přivedlo na hranici kómatu a o němž jednoduše prohlásil, že „kdybychom za cenu přijetí vážných nemocí nebo postižení, či za cenu značného zkrácení délky života mohli dosáhnout určité jistoty, neplatili bychom za ni příliš draho“, tedy tyto silácké kousky nechávají daleko za sebou roztomilost vybraných mrtvol a dalších společenských her tak drahých surrealistům. K tomu je tu ještě ona výzva vmetená do tváře smrti — bylo to předtím, než jsem je poznal, v jedné z veřejných zahrad města — na Patte d’Oie, Colbertově náměstí, nebo v Promenades? Sešli se všichni čtyři, v doprovodu několika dalších spolužáků. Náhodně vložili náboj do bubínku revolveru a odevzdali svůj osud do rukou losu, který určil, kdo přiloží zbraň ke spánku. Volba padla na Nathaniela, ten vystřelil… a omdlel. Naštěstí byl náboj v jiné komoře. Představme si ale jen ty mladé lidi, jak jsou opojeni odvahou a obětní povahou okamžiku. Jejich duchu šlo rozhodně o daleko víc než o pouhý svévolný čin. […] Tímto se dostáváme k samému nesmlouvavému jádru tohoto bratrství — k pokrevnímu poutu, které spojuje nedůvěra k nastoleným dogmatům, hodnotám a z toho plynoucím východiskům, za použití všech dostupných prostředků i za cenu vlastní sebedestrukce. Společně bloudí nočními ulicemi Remeše, v zšeřelém parku Jardins de la Patte d’Oie hrají ruskou ruletu s revolverem, recitují si básně Novalise, Rimbauda, Nervala, navštěvují bary, taverny a nevěstince, Cosmos, Rich’ Tavern, Bar du Cirque, Renesance; pijí, kouří opium, píší básně a vášnivě diskutují: […] Šel jsem za Gilbertem. Často jsme si spolu někam vyšli do Rich’ Tavern, do Cosmosu, kde si myslel, že zludračí. Zatímco tančil foxtrot, já psal básně. Líbilo se mi ztrácet se ve spletité směsici obrazů, jež s nepokojným uspokojením vycházely z hrotu mého pera. Ani památky po dřívější sentimentalitě. Slova mě znásilňovala, byla svéhlavá tak, že jsem si netroufal měnit pořadí, v němž se zjevovala. Už to nebyly melodie, žalozpěvy či naivní šepoty, ale řev, při kterém jsem sotva popadal dech. Když se Gilbert vrátil ke stolu, podal jsem mu popsaný papír a on si ho s příkladnou pozorností četl. „Je to krásné, protože v tom není nic chtěného. Nevíš nic o syntaxi, nezacházíš s nadáním, jsi jen nástrojem síly, které sloužíš.“ Trochu jsem se urazil. Z jeho slov vyplývalo, že to nečiním vědomě, přitom bych býval rád, aby ve mně objevil velký talent. On však namítal: „Nenech se mýlit, Pierre! Poesie je blouznění. Pro mě napsat báseň znamená blouznit.“ A ukázal na papír. „Neobdivuju ani tak text samotný, určitě to jednou napíšeš ještě líp. Ale hloubku a čistotu tvého blouznění. Jsi totiž posedlý.“ Moc jsem mu nerozuměl, ale obdivoval mě a povzbuzoval, ať vytrvám, předpovídal mi znamenitou budoucnost. „Patříš k rodu vidoucích, Pierre! Zemřeš mladý jako všichni ti, kteří nekupčí se životem. Jsi poznamenaný.“ […] Sotva opeření šestnáctiletí padlí andělé hledají cestu z lidské podoby k neosobní, všeobjímající jednotě. Studují mystické a okultní spisy, vysílají do tmy za spánku svá astrální těla, dlouhou koncentrací na povrch zrcadla zhmotňují své dvojníky, vdechují tetrachlormethan a benzen až do úplného bezvědomí, aby získali zkušenosti blízké smrti. Později pod vedením svého profesora René Maublanka provádějí parapsychologické pokusy s paroptickým viděním (zkoumání, zda mohou lidské bytosti vidět i jinými prostředky než očima): […] Je třeba také věřit, že můžeme mít jinou znalost skutečnosti kromě té, kterou nám poskytují naše smysly. Je třeba se snažit vidět jako slepec, slyšet jako hluchý, čichat jako beznosý, ochutnávat jako němý, hmatat jako bezruký. Tím vším se dříve či později dojde k poznání, že ke vstupu do světa zakázaných zázraků vede jen jedna cesta. Tato cesta duchovního vývoje, jímž jedinec učiní v sobě prázdno a aniž by přestal být sám sebou, stává se úhrnným součtem všech bytostí, tato cesta k absolutní mezi vědomí určuje antiindividualistické stanovisko a víru v naši filosofii účastenství. […] PAŘÍŽ — VYSOKÁ HRA Rok 1925 přináší první zásadní zlom v životě Lecomta i celého bratrstva. Daumal s Vaillandem skládají úspěšně maturitu a odchází do Paříže studovat literaturu, Lecomta čeká reparát, Meyrata (který později bez jakéhokoli vysvětlení bratrstvo opouští) opakování ročníku. Minet utíká rovněž do Paříže, kde se protlouká bohémským životem. Na nátlak otce zůstává Lecomte sám v Remeši a připravuje se na studium medicíny v nultém ročníku. Tento stav těžce nese, nad vodou ho drží jen korespondence s bratry: […] Vysilujme se, vysilujme se! Nikdy nejsme dost vysíleni (my, tak plni dobré vůle v modrém Nebeském břiše — před Fialovým pupkem kosmu, nepravidelným jako fosfen v naší ubohé subjektivitě). Ano, jsme velcí Přivandrovalci, neboť jsme sestoupili do nosítek z nebe, ó Nathanieli — a naše ubohá polámaná křídla se škubajíce vláčí po planetách. Právě v takových dnech jste mě večer přiváděli na smrt opilého. Chtěl bych být na smrt opilý, ale jako opilý mrtvý. Právě jsem před chvílí dopadl na zem, BĚDA JERUZALÉMU, mezi cáry mlhy, zvony a cinkotem starých krámů. […] Ano, jsem na zemi, skutečný a živý jako obraz na tapisérii: ve svém starém křesle, nalevo skomírající oheň (chlad je téměř neznatelný), po pravé ruce stůl, na němž se vrší tolik ošklivých knih přizpůsobených skutečnosti. […] Zcela sešlý a bez energie teskním po vzdálených časech, kdy jsem jako sotva prošlý anděl ještě věděl Všechno s onou bohužel tak morbidní pozemskou zvědavostí (ó, vůle žít, ta děvka!), která nám čtyřem zabránila nejdříve si uvědomit: jsme 4 potenciální NAROZENÍ MRTVÍ […] Roku 1926 Lecomte navštěvuje několikrát Paříž, ke skupině simplistů se postupně přidávají další přátelé, Maurice Henry a budoucí fotograf Artür Harfaux. Minet, krátkodobě pracující v nakladatelství Kra (Le Sagittaire), které vedou Philippe Soupault a Léon Pierre-Quint, jim vypráví o svém životě v Remeši a bratrstvu. Léona Pierre-Quinta příběh zaujme natolik, že když spatří na fotce tvář Lecomta, rozhodne se s ním okamžitě setkat. Jeho zásadním přičiněním jsou později vydána všechna tři čísla revue Vysoké hry a zároveň se stává jejím mentorem. Seznamuje též skupinu s českým básníkem Richardem Weinerem, který toho času pracuje v Paříži jako dopisovatel Lidových novin. Toto krátkodobé a intenzivní přátelství mělo zásadní vliv na další vývoj skupiny, protože právě Weiner mladé simplisty seznámil s malířem Josefem Šímou, který se stal hlavní výtvarnou tváří budoucí Vysoké hry. Navazují též první kontakty se surrealistickou skupinou kolem André Bretona, u níž vidí určité společné přístupy k práci s nevědomím a sny, ovšem při plném chápání toho, že jejich vlastní směřování od počátku překračuje tyto dané hranice mimo jakýkoliv koncept myšlení, který se dá snadno zneužít k vytváření stereotypních postupů aplikované metody na život i uměleckou tvorbu. V roce 1927 se skupina začíná pravidelně scházet v novém ateliéru Josefa Šímy v Cour de Rohan a postupně se rodí společný projekt časopisu nejprve pod názvem Cesta (La Voie), který se později na návrh Vaillanda změní na definitivní Vysoká hra (Le Grand Jeu). Ke skupině simplistů se postupně přidávají další členové a spolupracovníci (André Rolland de Renéville, Pierre Artaud, André Delons, Monny de Boully, Hendrik Cramer, Vera Milanová aj.). Začíná horečnatá příprava prvního čísla časopisu. Lecomte s Daumalem pracují na společném prohlášení skupiny. První formuluje zásadní ideje a neustále úkoluje, druhý uvádí vše do reality (bez Daumala by nevyšlo jediné číslo revue, ale bez Lecomta by nebyla Vysoká hra). Josef Šíma vytváří ikonickou spirálu, která se stává charakteristickým znakem skupiny jako symbol věčné cesty směřující do svého vyprázdněného středu. Lecomte zanechává studií medicíny a opouští Remeš. Odjíždí do Paříže, kde se zapisuje na studium práv, ale nakonec tam vůbec nenastoupí. Rozhodne se změnit své jméno na definitivní Roger Gilbert-Lecomte. Společně s Pierrem Quintem navštěvují Alžírsko a spolupracují na eseji Hrabě z Lautréamontu a Bůh (Comte de Lautréamont et Dieu), který byl později publikován v Cahiers du Sud. V červnu 1928 konečně vychází první číslo revue Vysoká hra s úvodním textem Gilbert-Lecomta, který nekompromisně definuje směřování celé skupiny, založené na hodnotách společenství usilujícího o vlastní cestu poznání skrze vytvořený systém potlačení individuálního já, k němuž jsou její členové odhodláni využít veškeré dostupné prostředky (umění, mystiku všech náboženství, koncentrační cvičení či látky měnící vědomí), vedoucí k proměně člověka v neosobní, všeobjímající bytost univerza: Vysoká hra je nenapravitelná, hraje se jen jednou. Chceme ji hrát v každém okamžiku svého života. Hraje se na „kdo ztrácí, vyhrává“. Protože jde o to, ztratit sebe. Chceme vyhrát. Je tedy Vysoká hra hazardem, hrou náhody, tedy obratnosti, nebo lépe „milosti“: milosti boží z milosti gesta. Dosáhnout milosti je otázkou postoje a talismanu. Naším cílem je vyhledávat příhodný postoj a znamení, které hýbá světy. Neboť věříme ve všechny divy. Postoj: je třeba se uvést do stavu naprosté vnímavosti, a tedy být čistý, vytvořit v sobě prázdno. Odtud naše ideální snaha, učinit vše a v každém okamžiku otázkou. […] […] Proč píšeme? Nechceme psát, ale povolujeme si psát. […] […] Protože netvoříme literární skupinu, ale společenství lidí, spojených týmž hledáním. To je náš konečný čin v pospolitosti; umění a literatura jsou nám jen prostředky. […] […] To jsou ty věčné okamžiky, které hledáme ve všem, které naše texty a naše kresby snad vyvolají v několika spřízněných, a jež byly často dány svým tvůrcům v nárazu objevů, jejichž recepty budou hledat naše úvahy. V takových okamžicích stravujeme vše, pohlcujeme boha, abychom se stali průsvitnými až k neviditelnosti. V eseji Síla odříkání pak vyhlašuje Gilbert-Lecomte boj proti všem zaběhlým systémům lidského myšlení, které vedou k vytváření strnulých, do sebe uzavřených dogmat a konceptů, z nichž není východiska. Vše je ve věčném, drásavém pohybu ustavičného zříkání se všehomíra dosaženého, čímž vlastně popisuje i svou další osobní cestu: […] Každý, kdo hluboce touží po svém osvobození, musí dobrovolně popřít všechno, aby měl prázdno v duchu, a musí se všeho ustavičně zříkat, aby měl prázdno v srdci. Musí dospět k tomu, aby v sobě vyvolal stav nevinnosti, jež by byla ryzostí prázdna. A nikdy se nezastavit. Ani uvnitř vzpoury samé. Hrozí mu nebezpečí, že si vytvoří modly a bude se jim klanět. Vzbouřenec nesmí nikdy považovat svůj přítomný stav za konečný cíl. Musí mu unikat bičován úzkostí, jako již unikl otupělosti, která dřív tížila jeho život. Protože trvalá vzpoura se vydává v nebezpečí, že se stane sama sobě jistotou. Je nutno opustit tuto jistotu právě tak, jako všechny ostatní. […] K velkému zklamání skupiny zůstalo první, konfrontační číslo revue bez větší odezvy veřejnosti. Roku 1929 reagují členové Vysoké hry na výzvu surrealistické skupiny ke společným aktivitám a poukazují na nemožnost užší spolupráce především z důvodu odlišného ideového směřování. Tento konflikt vyvrcholí 11. března na slavné schůzce skupin v baru Château ve stejnojmenné pařížské ulici, kde se Breton (ústy surrealistů) vymezuje jak proti základním myšlenkám revue Vysoké hry, tak i proti některým jejím členům. Celé setkání končí vzájemnou roztržkou. V dubnu vydává nakladatelství Au sens pareil knihu André Rollanda de Renéville Rimbaud vidoucí (Rimbaud le voyant) a nakladatelství Cahiers libres dosud nevydanou Rimbaudovu korespondenci, ke které píše Gilbert-Lecomte obsáhlou předmluvu: […] Neboť já je někdo jiný — a tak se záměrně proměnil, aby mohl vstoupit do neznáma. Protože jeho duch nezměněný by nebyl mohl ani na okamžik opanovat ona hraniční pásma vědomí, která zkoumal, chtěl tedy vystoupit z individuálního omezení vědomí, aby je rozšířil, a aby se tak mohlo bezprostředně účastnit na duchu a splynout s ním, až by se sám konečně stal oním nepoznatelným, což je jediný způsob poznání. […] V květnu vychází druhé číslo revue Vysoké hry tematicky věnované Rimbaudovi. Jde o básníka, který měl zcela zásadní vliv na osobní myšlenkové směřování Lecomta a potažmo i celé skupiny. Právě v jeho slovech: Já je někdo jiný je obsažena hlavní myšlenka jejich experimentální metafyziky, upozadění vlastního já před neosobní skutečností absolutna. Ve svém eseji Po Rimbaudovi smrt umění rozvíjí Gilbert-Lecomte toto téma i jako vlastní tvůrčí manifest: To, co je s ironií věčného návratu vlastní všem Rimbaudům, jakmile odloží pero, aby se jej již nechopili, je skutečnost, že budou vždy vystupovat jako předchůdci všeho, co se chce zrodit, a čemu předem odejmou punc novosti, jejž bezdůvodně propůjčujeme všemu, co přichází na svět. Tato věčná ironie milénia v nich nalezne vzácného svědka: přesněji řečeno proroka. […] […] Pod znamením jasu zeleného záblesku zahlédl člověk v mrknutí oka na samém dně své hlavy okraj chodby se sochami v chodbách, chodby přeludů a zázraků, kam padáme skrze vestavěné skříně s dvojitým dnem koincidencí, sklápěcími falešnými dveřmi nečekaných setkání a zrušujícími pastmi paramnézie. Od nynějška se stane jediným cílem jeho života vstoupit na tuto zapovězenou cestu, jež vede na druhou stranu tohoto světa, pokud ovšem přináleží k tomuto společenství duchů, kteří se odvracejí se znechucením a odporem od každého hledání, jehož cíl pro ně ztrácí jakoukoli přitažlivost již pouhou skutečností, že je logicky možné jej dosáhnout a že tedy v potenci již existuje. […] […] Ten, kdo vyprázdnil své vědomí od všech obrazů našeho falešného světa, který není uzavřenou nádobou, k sobě může sáním prázdnoty zachytit a přitáhnout jiné obrazy pocházející z oblasti mimo tento prostor, v němž dýcháme, a mimo tento čas, v němž tluče srdce, nepamětné vzpomínky či oslňující proroctví, jež polapí chladně úzkostlivým lovem. V jediném okamžiku pro něho zemře svět jeho těla: nikdy jsem nedokázal věřit, že když zavřu oči, vše zůstane na svém místě. Zavírám oči. Je konec světa. Svět otevírá oči. A když bylo vše zničeno, vše zůstává na svém místě, ale světlo je jiné. A to ticho, dobrý bože, to ticho. […] […] Nebylo to jen běžné zapomnění banální myšlenky. Je to amnézie-poplašný signál, amnézie paramnézií. Pouze strach z této amnézie mne nutí psát. Amnézie zjevení, jež uštědřují lidem políčky a záhy jim uštědří údery dýkou do zad. Paramnézie, karavano vzlyků, poslední a neobyčejně slavnostní znamení, ohlašovateli mé smrti s otřásajícím zmatkem, který rozpoutáváš na samém vrcholku ducha, jenž je ve mně stále vzpřímený, ty jediná mi dáváš poznat skrze svět, který odmítám, poselství proti-světa, ohnivých nocí, krásu masa a nervů, věčnou a beznadějnou krásu hvězdných oběhů a oběhů krve! V polovině listopadu odjíždějí Roger Gilbert-Lecomte a Léon Pierre-Quint do Bruselu na přednáškové turné o literárních směrech, kde prezentují také manifest Vysoké hry. V prosinci pak vychází v revue Bifur Lecomtův esej Pan Morfeus, veřejný travič, který je obžalobou společnosti a jejích represí vůči svobodnému nakládání s drogami (podobně jako to učinil před ním i Antonin Artaud ve svém textu Dopis autorovi zákona o omamných prostředcích). V této souvislosti je třeba zmínit Lecomtův vztah k drogám. Od mládí experimentoval s omamnými prostředky, jako jsou různé inhalační těkavé látky, hašiš, opium, a později bohužel i s heroinem, který v něm vyvolal osudovou závislost. Od samého počátku nahlížel na drogy výhradně jako na prostředek, který má pomáhat k trvalé proměně vlastního vědomí v neosobní univerzum a v jeho zkoumání. Nehledal v nich žádné halucinační úniky ani umělé ráje, posedlý hranicemi smrti toužil vydat svědectví z těchto končin, jež sám, jako pan Morfeus, nazývá stavy smrti-v-životě. Je plně odhodlán obětovat čirému vědomí naprosto vše, s uvědoměním si všech rizik z toho plynoucích, připomínajících zcela plánovanou a postupnou sebevraždu: […] Je ovšem pochopitelné a logické, že všechny drogy tím, že jsou určeny vyvolávat rychleji či zvolna a na kratší či delší čas onen úraz vědomí, který jsem přibližně zařadil mezi odmítnutí jednat, ale který nepochybně patří do mého království smrti-v-životě, musí být naproti tomu škodlivé nástrojům jednání, to jest — orgánům lidského těla. […] […] A nyní připusťte tento princip, který je jediným oprávněním potřeby omamných jedů: to, co každý narkoman vědomě nebo nevědomě hledá v droze, nejsou dvojsmyslné rozkoše, přízračný nadbytek fantastických obrazů, zvýšená ostrost smyslů, vzrušení a jiné babské povídačky, o nichž sní všichni, kdož nic nevědí o „umělých rájích“. Je to výhradně a prostě změna stavu, jiné podnebí, v němž by jejich vědomí bytí bylo méně bolestné. […] […] Ještě nepochopitelnější jim bude stav člověka, který trpí strašlivě jasným vědomím. Je to bolest smrtelníkům málo vlastní, být pojednou příliš „inteligentním“. Je docela marné pokoušet se vnuknout duchu, který to nezakusil, alespoň přibližně onen stav, který jakýmsi neznámým určením v jediném okamžiku uvrhne bytost do chladné a lepkavé hrůzy roztržených opon antických mystérií. Je to, v naprosté otevřenosti vědomí, srázná připomínka zbytečnosti běžného činu, zbytečnosti před odpudivým faktem bytí, omezeného neznalostí sebe sama. Podstata čiré úzkosti, jež rodí blázny, jež rodí mrtvé. […] […] Uvažujeme-li na druhé straně pravidelné a narůstající požívání drogy, intoxikaci, z hlediska stavů vědomí, které vyvolává, nahrazujíc postupně u disponovaného jedince stavy nezbytné k uchování života stavem smrti-v-životě, to jest zejména lhostejností k činu, budeme jistě brzy pokládat nejen z hlediska fyziologického, ale ještě spíše z hlediska psychologického za prostředek pomalé sebevraždy, to jest jediné sebevraždy morálně přípustné. Protože tady už se nejedná o sázku, o volbu mezi životem a neznámým stavem protikladným k životu, jenž se nazývá smrt, ale o pozvolný a nezvratný vývoj celé bytosti, která putuje zničením svého organismu, právě tak jako zapomněním a vzrůstajícím odporem ke všemu, čím je určován lidský život, ke zrušení tohoto beztvářného a potom zlehka v dálce zapomenutého života, ve prospěch autentické a předjímavé zkušenosti smrti, prostřednictvím stavů stále hlubších snů, které se jí stále více podobají. Přál bych si, aby tyto zběžné a neúplné postřehy přivedly aspoň některé duchy k tomuto závěru: pro jistý počet jedinců jsou drogy nevyhnutelnou nutností. Jsou bytosti, které přežívají jenom tím, že samy sebe ničí. Zákony proti tomu nikdy nic nezmohou. Vezměte jim alkohol, budou pít petrolej; éter, a budou vdechovat benzen nebo tetrachlor proti mouchám; jejich mrzačící nože, a udělají si břitvy ze svých pohledů. […] Začátkem roku 1930 opouští skupinu po vzájemné dohodě Roger Vailland. Léon Pierre-Quint plánuje v nakladatelství Kra ediční řadu věnovanou Vysoké hře, kterou měl Gilbert-Lecomte redigovat, k realizaci tohoto plánu bohužel nedošlo. Skupina začíná připravovat další číslo revue. V květnu je Gilbert-Lecomte hospitalizován a podstupuje odvykací léčbu. Po propuštění se však k drogám opět vrací. V říjnu vychází třetí a poslední číslo revue Vysoké hry věnované mýtům, v němž se též skupina definitivně vymezuje proti další společné spolupráci se surrealisty, a to v Daumalově reakci na výzvu z Druhého manifestu surrealismu, kterou jim adresoval André Breton. Časopis otvírá úvodním prorockým slovem Gilbert-Lecomte. V hermetickém textu Proroctví králů-mágů předznamenává civilizační střety, a tím i temnou válečnou dobu, která se pomalu valí na Evropu. V dalším eseji Strašný objev… jediný nás provádí světem mýtů od počátků bájné Atlantidy až po konfrontaci ducha s hmotou ve střetu západního a východního myšlení: […] Rozpomeňte se, lidé, na svou jeskynní podstatu: vaše kůže nebyla vždy vaší hranicí. Bývaly doby, kdy vaše vědomí nebylo uvězněno v tomto páchnoucím vaku, doby, kdy sám magický kruh obzorů nestačil člověka uvěznit. A nemluvím jenom o ráji, který byl obehnán zdí snu. […] […] On ví: Že vše je oživeno, žije a touží, že vše se účastní na všem, že všechno jedná a působí na všechno až po dokonalou proměnu a že člověk ve světě je středem sil, jež vysílají jeho magickou moc a přijímají příznivé nebo nepříznivé vlivy všech bytostí a věcí. Tento magický zákon vyplývá z nejvnitřnějšího uspořádání světa, v němž jsou všechna jednotlivá tvoření připodobněna jedno k obrazu druhého, zastupují se a odpovídají si, jako mikrokosmos a makrokosmos, a tak působí jedno na druhé. […] […] Básnická inspirace — přesněji tvůrčí inspirace — je západní formou vidoucnosti. Básník, definován takto zcela odlišně, než bývá zvykem, je slabým, ale autentickým odrazem černého uctívače fetišů a východního mága. Smysl oduchovnění věcí, smysl účastenství, magického působení a proměn, vyznačují a vymezují básnický postup. Společenské prostředí básníka bolestně určuje protikladem ducha, který je ve všem shodný s primitivním myšlením, ale jehož smysl neviditelna je naneštěstí dědičně příliš vyvinut. Vlastní povahou básnické inspirace i emoce — které jsou aktivní a pasivní složkou téhož jevu — je paramnézie. […] […] Vidoucnost je experimentální metafyzika. Jakákoli vize otvírá okno vědomí do světa, kde žijí obrazy, jež jsou ve skutečnosti tvary ducha, konkrétními vhledy, posledními zástupnými obrazy skutečnosti. Vidoucnost je posledním stupněm před nestvořeným světlem celistvého bytí, před bezprostředním vševědomím. Takže lyrický fakt musí být soběstačný. Básník nemůže věřit než v „poezii“, která je jménem pro svět tajemství. Nemůže myslet než vnímatelný přepis svých vidin. Protože zjevení je jediné a diktatura ducha plodí svou vlastní svrchovanou spravedlnost. Nikdo nemůže být vidoucím a současně učedníkem nějakého náboženství nebo jakéhokoli myšlenkového systému, neboť by zrazoval své vidění. […] Na konci roku bylo ještě připraveno k vydání čtvrté číslo revue Vysoké hry věnované experimentální metafyzice, které ale z finančních důvodů už nevyšlo. Ve svém eseji Zjevení — vzpoura shrnuje Gilbert-Lecomte iniciační cestu celé skupiny s důrazem na dětskou nevinnost, díky níž si uchovali tento ryzí pohled na svět: […] Měli jsme to štěstí, že jsme v dospívání objevili několik rituálů, jež nám do jisté míry umožnily vyhnout se potlačení tohoto vitálního zdroje dětského myšlení: tajné spolky, znamení, zvláštní oblečení a jazyk, společné opojení vyvolané jakýmikoli prostředky, pokrevní bratrství, společné dobrovolné utrpení atd. Díky tomu v nás více méně zůstal zachován původní vznešený lidský duch, jenž předcházel individuální diferenciaci. Tak jsou v nás prošlapány cesty vedoucí od ztraceného nevědomého kolektivu ke kolektivnímu Člověku budoucnosti, cesty zakrvácené… […] Na jaře roku 1931 vychází v Cahiers du Sud Pocta Šímovi, kam přispívají svými texty všichni členové skupiny. René Daumal vydává v nakladatelství Sagittaire antologii Klavikuly k básnické Vysoké hře (Clavicules pour un Grand Jeu poétique) s předmluvou Gilbert-Lecomta. Tímto se spirála Vysoké hry pomalu blíží ke svému vyprázdněnému středu. V lednu roku 1932 je Louis Aragon stíhán francouzskou justicí za svou báseň „Rudá fronta“, surrealisté sepisují petici na jeho podporu. Většina členů Vysoké hry ji podepisuje kromě Rollanda de Renéville, který odmítne, a vyvolá tím definitivní rozkol mezi členy; zastanou se ho pouze Daumal s Gilbert-Lecomtem. 30. listopadu se v Daumalově bytě koná krizová schůze, která ale nevede k uklidnění situace. Skupinu postupně na protest opouští Audard, Delons a později i Henry s Harfauxem, a Vysoká hra se definitivně rozpadá. OSUDOVÉ SOUHVĚZDÍ ŠÍMA — GILBERT-LECOMTE Pokud jde o básnický otisk slov do výtvarného projevu, neexistuje intenzivnějšího sdílení než u těchto dvou uměleckých osobností, jak si oba byli dobře vědomi už od prvního střetnutí, a to i přes věkový rozdíl. Gilbert-Lecomte vnímal Šímovy obrazy jako vizionářské zhmotnění básnické malby, vlastního odrazu zjevené skutečnosti. Za svůj krátký život věnoval malíři pět zásadních esejistických textů, zaměřených na Šímovu spirituální tvorbu a jeho postavení v uměleckém světě. První z nich je použit v katalogu ke skupinové výstavě v galerii Bonaparte konané roku 1929. Propojuje zde jeho obrazové vize s poezií: […] Nikdy nepřiznám právo psát a malovat než vidoucím. To znamená: lidem dokonale a vědomě zoufalým, kteří přijali heslo Zjevení — Revoluce, lidem, kteří se pozvedli proti všemu a kteří, hledajíce východisko, jsou si neustále vědomi, že je nenaleznou v mezích lidskosti. Ti vždycky uznají, že patří mezi našince. Tu náhle jim ruka Ducha vryje do jejich plátna nebo papíru znamení, jež ovládá světy, znamení, které je talismanem a svědectvím. Jejich díla jsou jen mezníky na hořící stezce. Jsou vůdci: podle toho, co vidí, poznám, jak daleko dospěli. […] Dalším pozoruhodným textem Gilbert-Lecomte doprovází katalog k výstavě Šímových portrétů Záhada tváře v galerii Povolozky roku 1930. Z nich vystupuje do popředí především tvář samotného Rogera Gilbert-Lecomta obrácená do neznáma, s éterickým tělem, na pozadí astrální temnoty, namalovaná dle předlohy fotografie Artüra Harfauxe, a patří tak mezi nejpůsobivější portréty, které malíř vytvořil: […] Je zde Šíma prostředník mezi člověkem a obrazem člověka. A konečně zde jsou, ve svých pravoúhlých žalářích, PORTRÉTY: manekýni-přízraky, úzkostí ztěžklé jako sochy, zlehčené smrtí jako tenká blána; v hrozných barvách stápějí své masky, znetvořené prastarou neřestí (chyba v projektu?), strachem. Draperie po straně nese ve svých záhybech tíži klenby: Eliášův plášť měl svůj život. Portrét je obrazem povýtce: nejprve malovaná tvářnost, která fascinuje až k proměně — posléze bod ve středu kruhu, který může zmizet splynutím s nekonečnem. […] […] Můj portrét je právě jen můj dvojrozměrný bližní, a ten, který bdí v dutinách mého spánku, mne viděl v zemi mrtvých podobně vznikat z plochy. A říkám-li, že portrét žije, pak život portrétu nevzchází ze srdce autorova ani ze srdce portrétovaného, ale z velkého srdce oné temné mezní končiny, kde všechny životy a všechna vědomí splývají, v koruně Noci-světla, v prazdrojích života obecného, matky děsivých přísvitů, jež rodí mrtvé — tam, kde je už jen utrpení, ryzí život, tedy utrpení jediné. Josef Šíma měl celý život velmi hluboký vztah k poezii, který se odrážel v jeho tvorbě, a právě s Gilbert-Lecomtem ho navíc provázely i společné vesmírné vize, které umocňovaly jejich vzájemné přátelské pouto, jak o tom píše v dopise Věře Linhartové: „S ním jsem si rozuměl nejlépe, my dva jsme si byli nejblíž. Byl to mnohem větší básník než všichni ostatní, což mu neubíralo na intelektuálnosti, a svými vědomostmi se plně vyrovnal Daumalovi.“ […] A v rozhlasovém pořadu na něj později vzpomíná: „Vždycky mě udivovalo, že při své citlivosti a té neuvěřitelné vnímavosti neprojevoval sebemenší náznaky duševní poruchy, byť by u něj byla klidně možná. On se ale naopak vyznačoval stabilitou a vyrovnaností, přátelskou velkorysostí, intelektuální zdvořilostí, a pak, a to zejména, ohromujícím básnickým zápalem.“ […] Po rozpadu Vysoké hry Šíma spolupracuje s Gilbert-Lecomtem na výtvarném doprovodu vydání jeho sbírky básní. Toto přátelské pouto je přerušeno až Gilbert-Lecomtovou smrtí a s ní ustupují načas do pozadí i sdílené inspirační impulsy, které se však později znovu plně projeví v jeho vrcholném tvůrčím období. DOHRA — ŽIVOT LÁSKA SMRT PRÁZDNO A VÍTR Pozvolný sled událostí kolem skupiny vede Gilbert-Lecomta do čím dál větší izolace a samoty, kterou si kompenzuje intenzivnější konzumací drog. Jeho nejbližší druh Daumal odjíždí do Spojených států, kde se stává osobním tajemníkem indického hudebníka Udaje Šankara. Zůstává sám v podnájmu v jeho bytě, trpí hmotnou nouzí, nemá ani na nájem. Ještě na konci roku 1932 Gilbert-Lecomte spolu s Renévillem pořádají na žádost dr. Reného Allendyho cyklus přednášek o poezii na pařížské Sorbonně. Pro tento účel si připravil obsáhlý esej pod názvem Proměny poezie, v němž definuje básnictví jako fyzický stav: […] Pro básníka se inspirace stává nikoli posedlostí vyvolanou nadpřirozenou silou, nýbrž stavem prázdnoty, receptivity, jež otevírá jeho vědomí tajuplným vlnám, vlivům věcí. Vidět předmět básnicky znamená stát se tímto předmětem. Proměnit se v něj. Proměna je klíčem k poetickému stavu. Ve svém způsobu myšlení se básník, tak jako primitiv, který se podílí na přirozenosti univerza, jež ho obklopuje, dovolává afektivních kategorií, které stejně dobře vysvětlují totemismus jako veškerou básnickou metaforu. Básnický šok se rodí v metafoře setkání dvou co možná nejvzdálenějších pojmů. Z takového setkání se však vzplanutí rodí proto, že umožňuje sjednocení podle hlubokých zákonů, jež náleží stejně tak přírodě jako duchu. […] Na začátku roku 1933 je Gilbert-Lecomte zatčen při nákupu drog. Prožívá velmi těžké životní období, čím dál tím více se vzdaluje vnějšímu světu a postupně začíná mizet v tom vnitřním. V srpnu společně s Daumalem a Renévillem ještě uvažují, že by ve spolupráci s básníkem Henrim Michauxem obnovili vydávání revue Le Grand Jeu. Jednalo se o poslední zoufalý pokus o společnou aktivitu, která skončila definitivním nezdarem. Nicméně tento jinak temný rok přinesl i jednu naprosto zásadní událost v Lecomtově životě. V říjnu mu konečně vychází v nakladatelství Cahiers Libres dlouze se rodící básnická sbírka La Vie l’Amour la Mort le Vide et le Vent (Život láska smrt prázdno a vítr). A to především Daumalovou zásluhou, který Gilbert-Lecomtovi přepsal texty z rukopisu a zredigoval je pro knižní vydání. Na obálce knihy je lidský otisk ruky se spirálou ve výtvarném provedení Josefa Šímy. Sbírka vyšla v nákladu pěti set číslovaných kusů, z toho prvních pět výtisků na japonském papíře s originálním Šímovým leptem uvnitř. Poezie Rogera Gilbert-Lecomta je plná jasnozřivých vizí galaktické temnoty, která důsledně smazává veškeré rozdíly mezi vnitřním a vnějším. Směřuje do astrálních rovin, neohraničených prostorů a propastí neobsahujících vlastní střed ani okraje: Prostor který svírá mé ztuhlé tělo v prostoru / mé tělo je jediné místo v němž se neznám / jediné místo kde nejsem… Posedlý stavem prožít smrt zaživa všemi svými smysly: Vyrvěte maso z mých tváří / Abych konečně spatřil svůj smích dávno mrtvého… Zavádí nás do krypt podvědomí, do labyrintů na hranici mezi snem a bděním, nenabízí východisko, pouze další a další ponor, dokud se naše mysl zcela nerozpustí v univerzálním vědomí neosobního všehomíra tak, jak to popisuje v jedné ze svých nejzásadnějších básní „Svěcení a znesvěcení lásky“: … vše co je prostor a co on v sobě svírá / je černou průrvou v bílé plnosti bytí… Průnik do časové osy, která ztrácí svůj význam, je naprosto děsivý: Od nikdy / umím vždy / vzpomínat na budoucnost po všech minulých životech… Na této cestě odnikud nikam jsme doprovázeni totemickými symboly jeho slov, které nám kolíkují nejistou půdu pod nohama: Říkáš, hranice přítomna mezi temnými prostranstvími minulosti a budoucna. Normálně možná. Ale já, který nejsem normální, vidím jen přibližnosti, jen nory tajemství… Směr nám udává především vlastní dech, dle biblického vítr vane, kam chce, motiv, jenž prorůstá celou tvorbou básníka: Vystoupil ze své vlastní mrtvoly, sám se sebou totožný, jako strhující a pronikavá smršť… Tento drásavý pohyb nám obrací všechny vnitřnosti mysli naruby: Mezi mnou a nebytím už nebylo žádných sil, než jenom toto poslední zoufalé zjevení… Z těchto temných zákoutí prenatálních plání není jiné východisko než se ze všeho vykřičet bezmocí veršů lapajících melodicky po zvuku: Popíraje život který ještě není / navrací se zpátky místo narození / po vlákně jež pupek k nadhlavníku pojí / k nádhernému prázdna průzračnému zdroji… Čím více se blíží svému fyzickému konci, zapisuje si už jenom úsečné naléhavé zlomky svých myšlenek. Již není čas na básně, ani jinou ucelenou literární tvorbu. Docházíme tak při četbě k přímé konfrontaci s fragmentací jeho slov, kdy cituje Dostojevského: Věčnost v životě. / Okamžik. Pět vteřin — uchopení věčné harmonie. / „Není to jev pozemský, ani nebeský, ale je to něco, co člověk ve svém pozemském ustrojení nedokáže snést. Buďto se fyzicky promění, nebo zemře. Je to jasný a nevývratný zážitek.“… Takto vyslovená transcendentální úzkost nastoluje samé ultimátní otázky, na které neexistuje žádná odpověď, pouze smíření, jehož strohý popis si zaznamenává básník ve svém textu „V podstatě všeho“: A povinnost stvořit všechno, co je. Ach, a prenatální magie ve mně! Kdo se tu prohlašuje za zasvěcence mezi všemi? Běda, jsem uprostřed vás všech, nevím nic, s toužením a chvěním jdu soukolím generací; nikdy jsem nic nevěděl a na nic si nevzpomínám. A tak to bude stále… Ano, veškerý vhled máme stále na takový absurdní dosah: A oko pozře oko v nulovém bodě věčna… Ničeho se nedotýkat, vzdát se předem všeho dosažitelného, amputovat každý stav, jenom poražený vyhrává… Roger Gilbert-Lecomte tak svými činy následuje přímou linii vidoucího Arthura Rimbauda a hlásí se k jeho: hrozným pracovníkům, kteří začnou na obzorech, kde on se zhroutil… Tento fakt reflektuje Antonin Artaud ve své recenzi Lecomtovy básnické sbírky, která vyšla roku 1934 v Nouvelle Revue Française, v níž zcela prorocky předznamenává význam celé Lecomtovy umělecké tvorby umělecké tvorby i duchovního směřování: Na rozdíl od toho, co se provozovalo v posledních patnácti a více letech, se zdá, že se nyní musíme vrátit k pojetí poezie jakožto něčeho, co zní, byť by to bylo tajemným způsobem a podle pravidel čtvrttónu. Avšak v básních Rogera Gilberta-Lecomta, které se věnují přítomnosti prázdnoty, tajemnému kroužení větru, se nachází, i v humorných pasážích, i v básních tvořených několika slovy, několika rozptýlenými slůvky, která mezi sebou jen stěží nacházejí pojítko, nachází se v nich skrytá harmonie, jež se projevuje pouze svou drsností. Chvílemi se zdá, že o této harmonii, sotva naznačené a občas téměř nepostřehnutelné, by se dalo pochybovat. Nicméně v celé knize se nesporně vyjevuje skutečný básník, který se hledá; a konec knihy prokazuje, že se našel. Tato sbírka, inteligentní a citlivá, je nástinem poezie, jakousi mapou niterného nebe, větrnou růžicí, která se orientuje a která nás orientuje ve změti magnetických tahů a proudů. Dobrou třetinu knihy zabírá právě toto. Je dílem člověka, který určuje polohu, který hledá stopy, jednu stopu, a nachází ji. Roger Gilbert-Lecomte udává dobu, tón, odstín, vylaďuje se; a nakonec nachází pravou poezii, která je genetická a chaotická, která vždy vychází — a když není alespoň trochu anarchická, když báseň neobsahuje jistou míru ohně a žhavosti ani magnetické víření vznikajících světů, není to poezie — která vždy vychází z Geneze a Chaosu. Nejlepší částí knihy, tou, kde se projevuje a ze které vyzařuje pravá osobnost Rogera Gilberta-Lecomta, je část pojednávající o prázdnotě a větru se smrtí coby doplňkem. Zde se konečně objevuje jedna z forem opravdové lyriky, moderní lyriky. A právě zde Roger Gilbert-Lecomte přerušuje styky s dobovými básníky, znovu nachází ten organický tón, tu potrhanou atmosféru orgánů, ten zárodečný, vlhký, planoucí výraz, který odjakživa provázel skutečnou lyriku, jež čerpá sílu ze sil životních, jež pramení z pramene veškerého života. Tak jako ve všem ostatním, i zde nám uděluje lekci Orient. V západní poezii neexistuje to ovzduší smrti, ta bouřlivá atmosféra, ten výraz nezklidněných křečí, které je podle toho mála, co z ní známe, vlastní kupříkladu poezii tibetské. Orient se ve své poezii vrhá na cyklus lidského života, který sleduje už před zrozením, který se odvažuje pronásledovat i po smrti. Mezi nejpůsobivější básně Rogera Gilberta-Lecomta patří ta, v níž popisuje duchovní pád duše, která se nechá chytit do pasti inkarnace. Je to běžné téma ve vysoké tibetské poezii, ale lyrika a tón náleží pouze jemu. Roger Gilbert-Lecomte je jedním z těch vzácných básníků dneška, kteří pěstují tento druh divoké, uzlovité, žhavé lyriky, lyriky plné drásavých výkřiků, jež se pyšní drsnými slovy, silovými obrazy, v nichž stahy a křeče vydávají zvuk přírody v plné práci. Dvě nebo tři jeho básně jsou poznamenané obrazy tance kostlivců, hlubokými, zasutými zvuky, potlačováním zvuků, které se točí dokola a vytvářejí spirálu. A v této navýsost antipoetické době, kdy se psaná poezie zdá být ztraceným tajemstvím, se nám konečně zjevuje ryzí básník. Roger Gilbert-Lecomte následuje příklad těch nejvyšších posvátných básníků Dálného východu a ve svých básních ztotožňuje poezii a metafyziku. Proniká zpět ke genetickému prameni obrazů; ví, že lyrika i láska i smrt vzešly ze stejného divokého pramenu, a při té příležitosti nás k němu přibližuje. Orient nikdy neudělal tu chybu, že by se zvrhl do individuální poezie; vše cenné ve východní poezii pojednává o tom, co je univerzální; a individuální básníci, pokud existují, jsou automaticky vyvrženi mimo tradici. V poezii Rogera Gilberta-Lecomta je patrný jakýsi stesk po ztracené tradici a vzdálená ozvěna hlasitých mystických výkřiků, toho tónu, který se hrozivě valí spisy Jakoba Böhma nebo Novalise. To je ta největší pochvala, kterou jí mohu udělit; a tato závěrečná poznámka mě zprošťuje povinnosti cokoli dodávat. V témže roce dochází i k postupnému rozpadu dlouholetého přátelství mezi Gilbert-Lecomtem a Daumalem, jejich cesty se definitivně rozcházejí. Daumal se čím dál více sbližuje s Alexandrem de Salzmann a jeho ženou, kteří jsou žáky mystika Georgije Ivanoviče Gurdžijeva, a následuje jeho duchovní učení. Gilbert-Lecomte jeho odklon od experimentu Vysoké hry tvrdě kritizuje. To je i důvodem jejich častých konfliktů a přináší to vzájemné odcizení, což Lecomte velmi těžce nese. Roku 1935 se Gilbert-Lecomte seznamuje s židovskou dívkou Ruth Kronenbergovou (nar. 17. října 1914, je tedy o sedm let mladší), která uprchla do Paříže z německého Kolína nad Rýnem před nacistickou perzekucí, a stávají se partnery. Spojuje je společná láska k umění, její znalost německé poezie mu později poslouží jako inspirace k esejům o Novalisovi a německém romantismu. Stěhují se společně do studia na 16 bis rue Bardinet, poblíž Porte d’Orléans, kde se Ruth snaží uživit jako švadlena divadelních kostýmů, ale protože je Roger bez stálého příjmu, žijí v bídě. Lecomte je stále více závislý na drogách a není schopen ani souvislé literární práce pro časopisy, která by mu zajistila nějaký významnější příjem. Vedle drogové závislosti trpí již delší dobu i velmi bolestivými abscesy po vpiších heroinu a z toho důvodu musí často podstupovat náročnou léčbu. Roku 1938 se Gilbert-Lecomte vzchopí k poslednímu tvůrčímu vzepětí. V nakladatelství Sagesse mu vychází útlá sbírka veršů Le Miroir Noir (Černé zrcadlo), pouhých sedm obsidiánových básní. V březnu 1939 v časopise Le Mercure de France publikuje iniciační text Škvíra. Jedna z jeho vůbec posledních prací je průzračný esej Novalis neboli Poselství básníka, který se zároveň stává i Lecomtovým osobním testamentem: „[…] Novalis zcela dobrovolně obětuje celý svůj život tomu, co lze nazvat démonem poznání… Dotýká se oblastí, jež jsou ostatním nedostupné, proniká na zcela neprozkoumaná území, do zakázaného pásma… Je strašně jasnozřivým a zároveň krutým průzkumníkem všech propastí lidského ducha… Jeho život a dílo září v oslňující jednotě… Všechno se u Novalise děje tak, jako by to, co chtěl říci, mohlo být zhuštěno v jediném slově, na samé hranici možností ducha: v nevyslovitelném slově řeči andělů nebo bytostí vyšších, než jsou lidé. Z nemožnosti nalézt toto ztracené, bezustání unikající slovo, zahlédnuté v trhlině způsobené bleskem a vzápětí zase zapomenuté… se celá jeho existence spaluje v kroužení kolem onoho záhadného středu, stále blíž a blíž“ […] „Jeho fragmenty ‚atomy myšlení‘. Možná jen prach, ale prach z diamantů.“ […] Začíná se smrákat nad Evropou, okupační stav se plně projevuje i v Paříži. Roger usiluje o sňatek s přítelkyní, aby ji zachránil před norimberskými zákony, jež v okupované Francii začali Němci zavádět. Prostřednictvím právníka se snaží získat její doklady vyžadované úřady k povolení sňatku, které zůstaly v Německu. Ovšem marně… Celý tento rok je pro Gilbert-Lecomta naprosto vyčerpávajícím sledem opakujících se událostí, kdy se střídá boj s dluhy, zdravotní komplikace a soudní tahanice za ilegální nákup drog, za což nakonec skončí i na měsíc ve vězení. Vyhrocují se též rodinné konflikty s otcem, který za něho dosud hradil většinu nákladů spojených s jeho léčbou i soudními výdaji, a rozhodl se ho dále nepodporovat. Po obsazení Paříže nacisty iniciuje Roger ještě přes své přátele odchod Ruth do v té době neokupované vichistické zóny (do města Carcassonne na jihu Francie), a zůstává v Paříži sám. Další roky zcela osamocen, zdravotně vyčerpán, ale vnitřně nezlomen, nezoufá si, hledí do tváře osobní zkázy, pokorně si vědom všech důsledků této Vysoké hry, která nemá vítěze, ale jenom jasnou mysl věčně poraženého. Tento stav plně reflektuje Pierre Minet ve své vzpomínce na něj: […] Zakladatel Vysoké hry — revue od základu postavené na jeho myšlení, která také na jeho odchod zahynula — začal velice záhy vykazovat všechny symptomy úpadku. Psychicky byl omračujícím způsobem křehký a — jakkoli odvážné je to přirovnání — krásný jako hudební nápěv. Velmi brzy se také — opakuji se, ale je to zásadní a chtít to popřít by znamenalo Gilbert-Lecomta dobře neznat — vzdal. Jako věčné dítě upínal na existenci — obzvláště pak na tu svoji — pohled, který jí dosahoval, aby se pak ukotvil v Absolutnu. Bylo to chorobným nedostatkem energie, svéhlavou zálibou v tom, co by někteří pojmenovali zbabělostí? Jistě, není to tak docela nepravda, a pak, Absolutno je omračující výraz! Přesto mi to dovolte! Mé svědectví je upřímné a nasazovat omluvný tón je mi odporné. Připouštím-li však, že můj názor může být považován za podezřelý, nebo že jej lze vyvozovat z nezdrženlivosti přátelství, jeho poslední básně mi dávají za pravdu. Z celého obsahu tohoto článku považuji za nejbezespornější následující tvrzení: tyto Gilbert-Lecomtovy básně — v nichž se plně rozeznívá prométheovská žaloba a protest vlastní boholidem a v nichž srší mrskačské záblesky srdnatosti a pýchy — patří k nejkrásnějším, a možná jsou těmi nejkrásnějšími básněmi naší doby… Také on je skládal v pekle… V pekle, které mu vynesla jeho odhodlanost, stejně jako jeho slabost, a na němž, to prohlašuji s jistotou, nemělo být nic věčného. Jeho peklo… Opět spíše pro nás než pro něho. Byl na ně odedávna zvyklý a nikdy než v jasnozřivých momentech je právě nepoznával, zatímco se nepopsatelným způsobem upevňovalo. […] Začátkem léta 1942 se Ruth Kronenbergová s přáteli rozhodla odjet na výlet k moři a při zpáteční cestě do Carcassonne je při náhodné kontrole dokladů zatčena a 28. srpna poslána do tranzitního koncentračního tábora Rivesaltes, z něhož se ji, i přes veškerou snahu Rogera, přátel a její rodiny, nepovedlo osvobodit. Odtud byla 11. září 1942 převezena do koncentračního tábora Drancy u Paříže a poté deportována transportem přímo do Osvětimi, kde její stopa končí… Není známo ani přesné datum jejího úmrtí. To byla pro Gilbert-Lecomta poslední rána, vyčítá si, že pro ni nemohl udělat více, a ztrácí poslední zábrany pro svou další existenci. Zcela bez finančních prostředků se obává, že skončí na ulici. Ujímá se ho starší dáma, paní Firmatová, která provozuje bistro v protějším domě na 19 bis rue Bardinet. Žije u ní v miniaturním, špinavém kamrlíku za barem. Paní Firmatová mu obstarává jídlo a hlavně laudanum, protože veškeré drogy (včetně heroinu a morfinu) v té době téměř zmizely z trhu. Kolem sebe má už jen hrstku posledních věrných. Mezi nimi je i přítel z nejvěrnějších, divadelní dramatik Arthur Adamov, který později sehraje důležitou roli ve vydávání a propagaci jeho díla. Ve svých vzpomínkách na poslední měsíce jeho života si sugestivně vybavuje syrový obraz, v jakém stavu ho našel: v malém, špinavém pokoji, plném poházených knih rukopisů a nedopalků od cigaret, v žalostném stavu, na drogách, s vyvalenýma modrýma očima, s tváří průhlednou jako smalt, hubeného, shrbeného, opírajícího se o hůl… S blížícím se koncem roku 1943 si nemohoucí Roger Gilbert-Lecomte sám diagnostikoval tetanus, způsobený aplikací drog nesterilními jehlami přes oděv. Přes veškeré své protesty, „že nechce zemřít jako osamělý pes“, je převezen do nemocnice v Braussais (kde shodou okolností zemřel i básník Paul Verlaine). Navštěvuje ho jenom paní Firmatová (jeho otec za ním nepřijel), nosí mu laudanum na zmírnění jeho utrpení. On jí na oplátku dává nemocniční mléko pro kočku, jako výraz neskonalého vděku. Umírání na tetanus je jedna z nejbolestivějších smrtí, kterou může člověk vůbec prožít. Nesnesitelné křeče končí udušením, nebo zástavou srdce za plného vědomí… Roger Gilbert-Lecomte zemřel ve večerních hodinách 31. prosince 1943 tak, jak si sám v šestnácti letech předpověděl ve své básni „Mystický tetanus“: Namísto askeze, jež nikam / nevede, / Myslím, že tělo zrovna tak / dovede / Zničit jed neřestí… V neosobním nemocničním pokoji, ponechán napospas horečnatým halucinacím, v šílených bolestech a křečovitém deliriu míří vstříc svému předsevzetí dál žít už jenom vlastní smrt. Pierre Minet končí své Svědecké líčení těmito slovy: […] Když sahal po smrti — 31. prosince 1943 — a tetanus ho nutil k řevu, určitě zakoušel nezadržitelný pocit důvěry. Nemohu skutečně než znovu citovat sám sebe: „Beze stopy údivu, či projevu… obav se dostavil na tuto schůzku, kterou si tak často představoval a kterou už celkem vzato znal od začátku do konce: na schůzku, od níž měl přijmout vykoupení. Ti, kteří ho poté, co ho opustili na prahu deliria, naposledy spatřili, než byl odvezen do Remeše, kde nyní odpočívá, byli… zasaženi jeho podobou s Kristem.“ […] Takto odešel z tohoto světa Roger Gilbert-Lecomte, jeden z největších básníků napříč všemi věky… Agressi sunt Mare Tenebrarum. Nepíši proto, abych již učinil Ale v naději, že způsobím Dost možná. POST MORTEM Po smrti Rogera Gilbert-Lecomta zachvátila jeho přátele panika o osud jeho písemné pozůstalosti, protože existovaly značné obavy, že by mohlo dojít k jejímu ztracení nebo zničení. Takto na dramatické okamžiky vzpomíná Minet ve svém biografickém románu Prohra: […] Šel jsem s Ernstem k paní, u níž bydlel, k jeho dobrodince, matce. Jen co nás zahlédla, zhroutila se na nálevní pult a rozvzlykala se: „Můj drahý pan Gilbert! Můj milý pan Gilbert!“ „Ty papíry, paní Firmatová. Kde jsou jeho papíry?“ „Schovala jsem je! Nechtěla jsem, aby je vzal jeho otec! Člověk jako on! Posílala jsem mu telegramy, ani jednou neodpověděl, nepřišel za ním ulehčit mu umírání, dokonce se ani neobtěžoval přinýst prostěradlo, ve kterým bysme ho pohřbili! Jemu bych je měla dát? Ne, jsou vaše!“ Byly v aktovce. Jeho zlaté pruty. […] Část literární pozůstalosti zůstala tedy v držení přátel. Rogerův otec jako jediný zákonný dědic zařídil, že literární pozůstalost Gilbert-Lecomta, včetně jeho rozsáhlé korespondence, byla zároveň s Rogerovými posledními věcmi převezena do Remeše. Tím se na dlouhou dobu uzavřela nad Gilbert-Lecomtem hluboká voda mlčení. Až v roce 1955 vychází především zásluhou Arthura Adamova v prestižním nakladatelství Gallimard výbor z jeho literární tvorby pod názvem Testament s předmluvou Adamova, jenž působí na mnohé jako básnické zjevení, nemající obdoby. Dokonce i mezi přáteli dochází k citelnému uvědomění si jeho velikosti, zastíněné jeho drogovou závislostí. U Josefa Šímy oživuje toto opětné setkání vzájemné umělecké vazby. Vrcholné pozdní tvůrčí údobí malíře je tak plné básníkových odkazů a obrazy nesou názvy z citací Lecomtovy poezie, včetně jednoho z posledních Šímových obrazů: Poušť lásky s krystalickým pohledem, který zároveň tvoří i jakousi duchovní závěť umělce. Po smrti otce Edmonda Lecomta v září 1951 přešla dle jeho závěti pozůstalostní práva na guvernantku paní Urbainovou, která o něho poslední roky pečovala. Ta však dlouhá léta poté nekompromisně odmítala zpřístupnit korespondenční pozůstalost Gilbert-Lecomta širší veřejnosti a bránila jejímu vydání z důvodu údajného pobuřujícího obsahu některých dopisů, jež by mohly vrhnout špatné světlo na památku rodiny. Celý tento vleklý spor vyvrcholil až soudním procesem 14. listopadu 1968 u soudního dvora v Remeši, v němž právník Roland Dumas, jménem básníkovým, ministra kultury André Malrauxe a Asociace přátel Gilbert-Lecomta, uvedl poprvé do praxe zákon o literárním a uměleckém majetku, který nadřazuje obecný umělecký zájem nad osobním dědickým. Tento soudní spor vyhrává, takže postupně je v dalších letech zpřístupněna celá básníkova dochovaná písemná pozůstalost. Zároveň tento rozsudek slouží od té doby jako precedens i při dalších soudních sporech podobného charakteru. Na úplný závěr bych rád ocitoval úryvek z nejosobitějšího vyznání básníkovi z románu Pierra Mineta Prohra, které autor předčítá nemocnému Renému Daumalovi nedlouho před jeho smrtí: […] „Když Roger Gilbert-Lecomte připomínal živou bytost, měl jen přátele. Ještě ve dvaceti letech ho považovali za zázračné dítě. Hleděli na něj a poslouchali ho s okouzleným údivem, jejž vzbuzuje předčasná dokonalost. Jakmile však zaujal své skutečné místo a odhodlaně se zdržoval na pomezí smrti, zůstal sám. Naháněl strach. Tím víc, že působil dojmem, že si zvolil mlčení a že hrůzu z toho, co musel vytrpět, si nechává pro sebe. Jeho úsměv se podobal skleněnému oku, které činí člověka ještě ošklivějším tím, že vzbuzuje představy prázdného očního důlku. Odvraceli se od něj. Už nebyl. Přitom začínal být. Nesnesli přítomnost takové nepřítomnosti. V závěru měl kolem sebe jen dva až tři lidi, jimž ubývalo sil. To už jsem ho dávno opustil i já. Ti, podle nichž se dalo vše vysvětlit jeho tělesným chátráním, nic nepochopili. Roger Gilbert-Lecomte nese plnou zodpovědnost za svou smrt, jedná se však o jinou zodpovědnost. Patřil mezi vidoucí. Užívání očí přináší lidem slepotu, protože to, co vidí, považují za to, co je. Po několika dalších, jejichž jména bude lepší nezmiňovat, se Gilbert-Lecomte snažil také zničit realitu, jež se mu s každým dnem smršťovala jako šagrénová kůže. Ten jev ho neochuzoval, působil mu však nesnesitelné utrpení. Jeho tělo, nenasytně týrané drogou, se stavělo proti proměně jeho mysli. Pokud by se býval mohl zříci jedu, jenž ho trýznil, dozajista by zamířil jinou cestou k témuž cíli, který před sebou tušil, nebo přesněji řečeno k nevyslovitelnému vysvětlení, k navždy nedostupnému chrámu Absolutna, k němuž, jak mimochodem věděl, ho měla přiblížit smrt. Považte přitom otřesný osud jemu podobných, kteří se o tom chtěli přesvědčit sami a dokázali se přiblížit k pravdě nepřipraveni, bez kompasu, vedeni rozkazovačným niterným tušením, hrozným darem vidění, jež náboženství nedokázala zastoupit a jež spaluje a sžírá stejně spolehlivě jako radium ty, kteří jsou jím obdařeni. […] […] Čekal jsem, Nathaniel však mlčel. Oči, které na mě upíral, když jsem četl, byly zavřené. Pochopil jsem, že intenzivně hledí do svého nitra, snad aby tam zhodnotil účinky slov, jež jsem právě přednesl. Ticho trvalo poměrně dlouho. Potom oči otevřel a přesvědčeným hlasem řekl: „Vím, že jsem došel na vrchol své nemoci, dál už mě nezavede, teď už půjdu jen dolů a uzdravím se.“ A já si myslel: „Ne! Neuzdravíš se! Gilbert se snažil vášnivě zničit svůj život; a dojít až na konec. Ty jsi udělal vše proto, aby sis ten svůj udržel, uchoval. Kvůli tomu jsi Gilberta opustil, a přitom stejně zemřeš.“ Ještě pár chvil a rozloučil jsem se s ním srdečným na shledanou, kterému jsem nevěřil. […] René „Nathaniel“ Daumal umírá o rok později ve stejném věku třiceti šesti let na tuberkulózu, k jejímuž propuknutí přispěla i narušená krvetvorba způsobená vdechováním tetrachlorových výparů při pokusech o změny vědomí. Jediný ze skupiny Roger Gilbert-Lecomte tak dokončil tento experiment metafyziky vlastní nepřítomnosti až do úplného vědomého konce sebevymazání. Svůj osud znal dávno předem, vlastně už od samého počátku, jak na jeho slova vzpomíná spolužák z remešského lycea Jean Duflot: „Z nás všech to bude pouze jedině Vailland, co bude psát, určitě z něho bude ceněný spisovatel; o mně nemluvme, já umřu velice mladý, na drogy. A Daumal, myslím, prožije, Daumal bude mít krátký život. Je to škoda, má toho tolik, co chce říct.“ Prostě Vysoká hra vidoucích nikdy nic nikomu neodpouští… Robert Janda The post Roger Gilbert-Lecomte – zrozený třením tří koulí appeared first on dybbuk.

Web: dybbuk - knihy pro náročnější čtenáře
Aktualizace: 4.10.2024

projít na článek

Roger Gilbert-Lecomte – zrozený třením tří koulí

Zrozeny na soutěžní trati: Modely ŠKODA MONTE CARLO

Kouzelnický trik s létající koulí

Derivační koupel

Připravujeme

Pacovské atletky dramatický boj o čtvrté místo zvládly