Drobná menší 15- letá tmavě hnědá plnokrevná kobylka s velikou jiskrou v oku a sympatickým výrazem. Taková byla Roxana, jak jsme jí poprvé na podzim roku 2004 uviděli v jedné jezdecké stáji. A když se na ní naše tehdy 10letá dcera Anna svezla, bylo rozhodnuto. To je ta pravá, kterou hledáme. V lednu 2005 jsme si jí vezli k nám domů, do Police nad Metují. Vlastní stáje jsme ještě neměli, ustájili jsme jí proto u známých v nedaleké Bukovici, kde už vesele vítala svojí novou kamarádku huculka Jaruška, náš první koník. Rok 2005 uběhl jako voda, provázela ho řada významných změn. Zatímco Ančí na Roxaně i Jarušce jezdila a trénovala a vzorně se o obě kobylky starala, my jsme se poohlíželi v okolí Police po vlastním bydlení a hlavně bydlení i pro naše koníky. V květnu nás zaujal statek na prodej v Horním Adršpachu. Sice v zoufalém stavu, ale na pěkném místě a hlavně se stodolou, kde by se daly vybudovat stáje. A u statku byly i potřebné pozemky pro výběhy a pastviny. Chvilku jsme ještě váhali, na podzim bylo rozhodnuto. Stali jsme se majiteli zchátralé nemovitosti v Horním Adršpachu. Budoucí domov nejen naší rodiny, ale i našich koníků. Protože nám bylo jasné, že oprava statku bude náročná jak pracovně, tak časově i finančně a rozhodně se nebudeme stěhovat hned, v létě toho roku jsme ještě v Polici na pronajatém pozemku kousek od našeho bytu i firmy vybudovali dřevěné stáje, kam jsme v září obě kobylky přestěhovali a od té chvíle jsme se o ně starali sami . Bylo to náročné období, které ale kromě velkých starostí přineslo i spoustu radostí a pěkných zážitků… až do března 2006. Ančí s Roxi pravidelně trénovaly a šlo jim to moc dobře, proto jsme rozhodli, že se zúčastní jezdeckého soustředění. Byl březen, sníh a mráz. Na cestu před stáje jsme přijeli autem se zapřaženým přepravákem . Roxanku jsme vyvedli před stáje a stalo se něco, co nikdo z nás nečekal. Jakmile uviděla přepravák, vzepjala se , na hladké cestě jí podjely zadní nohy a plnou vahou spadla na bok. S naší pomocí stěží vstala a zpátky do stáje už skákala po třech. Zpětně jsme se dozvěděli informaci, kterou nám bohužel její předešlí majitelé „ tak nějak zapomněli sdělit“ . Roxi měla v minulosti nehodu s přepravákem, když jela ještě s jednou kobylkou na závody. Přepravák se s nimi tehdy převrátil. Roxi měla stěstí v neštěstí, byla ta nahoře a z nehody vyvázla s pořezanými nohami.|Kobylka pod ní tehdy skončila daleko hůř… Z viditelných zranění se Roxi zotavila, trauma na duši z hrůzného zážitku jí ale zůstalo a ve chvíli, kdy uviděla přepravák se jí asi vše znovu vybavilo…. Říká se, že věci zlé si koně pamatují velmi dobře. Roxi byla celkově hodně citlivá kobylka s velkými strachy a stresem ze všeho nového a neznámého. Byla moc hodná, nekonfliktní, nikdy by proti člověku nešla, nekopla, všechny svoje obavy řešila pokusy o útěk. To tak ale koně mají a my jsme si na její zvýšenou citlivost na vše nové zvykli. Koho neměla bytostně ráda, to byli veterináři … Roxi jsme odvedli do jejího boxu. Stála na třech, zadní levou nohu měla pokrčenou a evidentně jí hodně bolela. Veterinář přijel zanedlouho. Roxi vyšetřil, ale žádné viditelné zranění nenašel, dal jí injekci na bolest a domluvili jsme se, že přijede znovu další den. Do druhého dne se nic nezměnilo. Roxi stála na třech s pokrčenou nohou na kterou si nemohla stoupnout. Skoro nežrala , evidentně měla bolesti. Ty jsme jí tlumili léky. Takhle to trvalo několik dní. Až nám náš pan veterinář řekl, že tady jeho možnosti končí. Nevypadá to vůbec dobře, převoz na kliniku nepřipadá díky stavu Roxi v úvahu, ať ale ještě zkusíme specialistu na koně a jednoho nám doporučil. Pan veterinář přijel , Roxi vyšteřil, zrentgenoval nohu. S napětím jsme čekali na jeho verdikt. „ Noha od kyčle dolů je v pořádku, vypadá to ale na zlomeninu někde výš, což přenosným RTG nelze diagnostikovat. Tohle dobré nebude, doporučuji kobylku uspat“. Kdo tohle nezažil, nemůže pochopit. Bolest, beznaděj, slzy, zoufalství…. A otázka, která rozhoduje o bytí a nebytí. Máme to udělat, máme právo to udělat, není už žádná naděje? Kdo nás zná, ten ví, že se jen tak nevzdáme. Protože jsme v té době měli již několik přátel mezi koňáky, začali jsme je obvolávat a ptát se na radu, jestli se opravdu nedá nic dělat. „ Hele, dám ti číslo na jednoho veterináře v důchodu, je z Pardubic a dříve dělal veterináře na dostihovém závodišti. Je to velký praktik a třeba ti poradí“ to byla jedna z mých kamarádek. A pan veterinář z Pardubic opravdu přijel. Vlakem, s koženou doktorskou brašnou v ruce a milým úsměvem na tváři. Když z brašny vytáhl fonendoskop, trošku jsme znejistěli. V dnešní moderní době plné technických vymožeností a přenosných RTG ? Netrpělivě jsme čekali, co zjistí. „ Kobylka má zlomeninu lopaty pánevní kosti. Škoda, že jste mě nezavovali dříve. Kdyby byla vyvěšená v závěsu, ulevilo by jí to od bolesti a urychlilo hojení. Teď je na to už pozdě, ale uzdraví se, nebojte. A ještě se na ní i svezete! Hlavně jí uvažte, aby si nemohla lehnout. Pan veterinář promine ten výraz, ale v tu chvíli jsme si mysleli, že k nám dorazil „ pohádkový dědeček“. Dva měsíce stála Roxanka uvázaná v boxu, aby se nemohla hýbat a zlomenina měla šanci srůst. Zhubla na kost, ale to jí paradoxně zachránilo, váha těla jí tolik nezatěžovala zlomeninu. Pak pan veterinář znovu přijel vlakem . „ Vyveďte jí ven, ať vidíme, jak na tom kobylka je“ Roxi vyskákala po třech ze stájí a musím říct, že vypadala hrozně. Hubená, špinavá od všech mastí, kterými jsme jí bolavou nohu mazali, bez jiskry v oku. Pan veterinář znovu vytáhl fonendoskop. „Zlomenina je srostlá, už může začít chodit ven a pomalu nohu začít používat“. Ta rána od kamene, který nám v tu chvíli spadl ze srdce, musela být slyšet minimálně až do vedlejší vesnice. Roxi to zvládne !!! … A zvládla. Trvalo to ještě několik dalších měsíců, ale její zdravotní stav se den ode dne lepšil. Nohu začala zatěžovat, přibrala na váze, její oko dostávalo opět ohnivý výraz. A pak přišlo to, co nám pan veterinář předpověděl a čemu jsme ještě na jaře nevěřili : na podzim se Ančí opravdu znovu vyhoupla na hřbet Roxanky a pár kroků se svezla. Sice jen pro fotku, ale svezla. Po vyléčení těžkého zranění Roxana na nohu napadala, drobné kulhání jí zůstalo už napořád a my jsme se rozhodli, že na ní jezdit už nikdo nikdy nebude. A to se taky stalo. Ančí byla poslední, kdo na ní kdy seděl. To byl listopad 2006. A jak to bylo dál? O tom bude druhá část Roxanina příběhu.
Byl začátek roku 2007. Naše horkokrevná plnokrevná kobylka Roxana se zotavila po vážném úrazu – zlomenině pánve, kterou si způsobila koncem zimy předešlého roku. A my začali pomalu přemýšlet, co s ní bude dál…Jezdit jsme na ní nechtěli, zůstalo jí kulhán
projít na článekTento příběh publikoval PaulKing00 na Redditu. Zdravý začátek Už na začátku hry jsem začal jezdit do práce na kole a posbíral 6 až 7 gymů, které...
projít na článekTyto fotografie od sebe dělí několik měsíců a kilometrů, přesto mají něco společného, hlavního protagonistu. Tento jelen byl v říji vyfotografován v blízkosti Kohoutova na našem polesí Vlastec. Zimní fotografie téhož jelena je stará pouze několik dní a po
projít na článekŘeditelství silnic a dálnic dnes zprovozňuje západní část severního obchvatu Opavy na silnici I/11. Nová stavba navazuje na východní část, která byla zprovozněna v roce 2019. Severní obchvat Opavy je tím kompletní a může plně sloužit všem řidičům. ...
projít na článekarchiv bleskových zpráv z Gran Canaria - říjen 2. část