Jste maminka, studujete, jste farářka CČSH, máte v plánu otevřít farní mikropivovar... Jako farářka CČSH bouráte zažité představy o tom, jak by měl farář vypadat. Kudy vedla cesta na tento post? Moje cesta k farářování je klikatá a nejednoznačná. Studovala jsem sice Husitskou teologickou fakultu UK, ale se záměrem věnovat se judaistice, hebrejštině, případně dalším jazykům, dělala jsem si zároveň průvodcovský kurz Prahou a přemýšlela o nějaké „práci s lidmi“. Po státnicích jsme si s kamarádem nakonec otevřeli čajovnu, kde jsem se seznámila s husitskou farářkou, později mi nabídla, abych za ni vzala její farnost. Těch nabídek jít dělat farářku ale bylo víc z vícero stran, což jsem nebrala jako náhodu a začala o tom poslání uvažovat. Finální slovo pak měl tehdejší biskup a také Diecézní rada církve, kolegium, které každého adepta či adeptku schvaluje, posuzuje schopnosti toto poslání vykonávat. Jak vypadá pracovní den farářky? Kázání, svatby, pohřby? Jaká témata se svými farníky nejčastěji řešíte? Každý den je trochu jiný, záleží, s kým se zrovna mám potkat, který je den v týdnu. Neděle jsou jasné, sloužím bohoslužby, jsem s lidmi. Jsou ale dny, kdy řeším víc technické věci kolem kostela, jako je třeba oprava varhan nebo různé revize, kontroly, papírování. Jindy jsem víc s lidmi, když si někdo potřebuje popovídat, vyzpovídat se – a přijít může kdokoliv, nejen členové církve nebo lidé pokřtění. S adepty se chystám ke křtu, svatbě, biřmování. Chodím domů za starými lidmi, navštěvuju pacienty v nemocnicích nebo hospicu, pokud si to přejí, jezdím sloužit pohřby, potkávám se s pozůstalými, nejen před pohřbem, často i po něm, když ještě potřebují sdílet smutek. Je to individuální. Baví mě chodit i do škol, „ukázat se“ studentům, jak vypadá a co dělá farářka. Dost času zabere i příprava kázání, příspěvků do rádia (spolupracuju s Českým rozhlasem a rádiem Proglas). Témata rozhovorů jsou taky různá – od vztahů, zpracování duchovních prožitků, až po různé strachy, ale i nalézání odvahy, jak se „stát sám/a sebou“ a dělat, co mě naplňuje, ustát tlak okolí. Kde se zrodil nápad vybudovat farní mikropivovar? Máte ráda pivo? Pivo mám ráda a nápad přišel společně s určitým tlakem na soběstačnost církve, náboženských obcí, tedy zhruba v době odluky církví od státu. Myšlenka zatím zraje a vzhledem k tomu, že mám malé děti, ještě asi nějaký čas zrát bude, potřebuju předně dodělat poslední, 5. ročník a maturitu na pivovarské škole, a momentálně je to s dojížděním z Brna do Prahy, kde škola sídlí, pro mě trochu komplikovanější, hlavně kvůli hlídání dětí. Takže se uvidí, co z nápadu nakonec bude, nechávám tomu teď volný průběh. Jak vypadá váš běžný život? Kde na všechny aktivity berete čas a energii? To, co dělám, mě baví, a nedělám pořád všechno, umím i odpočívat a hlavně odpočívat musím a občas musím i něco vypustit. Potřebuju čas pro sebe, čas bez lidí, abych vyvážila všechen ten energetický výdej. Moje práce je často spojená s mezními situacemi v lidském životě, ať už s těmi pozitivními, tak s těmi negativními, souznění, empatie a lidská blízkost jsou mým denním chlebem, tudíž musím dbát na to, abych nevyhořela, nerozdala se nad míru. Běžný život farářky je víceméně běžný život činorodé ženy, partnerky a matky. Starám se o sebe, rodinu, domácnost, zvířata, zahradu, jsem s lidmi, když mě potřebují, tvořím a žiju svůj život. Vyhovuje mi pestrost. Co vás baví? Máte rodinu – liší se život ve vaší rodině od těch „normálních”? Dřív mě hodně bavilo chodit sama pěšky, klidně týden, dva přírodou, spát pod stanem, vařit si venku. To už s dětmi tolik nejde, leda bych si pořídila oslíka, který by vše nesl, to by zas ale neprošlo ve farnosti, osel u kostela ☺! Baví mě, když můžu jít se psem ven, dát si dobrou kávu, číst si. Baví mě divadlo, rádi s mužem navštěvujeme výstavy, trochu za uměním i cestujeme, když nás něco zaujme. Baví mě se starat o náš domov, aby nám v něm bylo hezky, lidem i zvířatům. Na Masarykově univerzitě v Brně průběžně pracuju na doktorátu z ekoteologie, environmentální etiky, baví mě se vzdělávat, učit se nové věci. Život naší rodiny je možná trochu jiný v tom, že žijeme v kostele, kde je služební byt, a není to úplně náš domov ve smyslu, že ho nevlastníme a za jistých okolností je stále možné, že se budeme muset ještě i stěhovat jinam, pokud bych byla poslaná do další farnosti. Je to tak trochu život neustále „na cestě“. O sobotách a nedělích pracuji, oddávám a sloužím bohoslužby, máme tedy otočený režim, společný volný čas je celkem omezený a odjet někam na víkend se moc nedá, pokud do toho nepočítám cesty na svatby, které někdy pojmeme jako výlet. Možná taky žijeme trochu skromněji, necestujeme letecky ani daleko, nemáme televizi, nechodíme o víkendech do nákupních center, nežijeme rozmařile – je to ale otázka naší osobní vědomé volby, volby priorit, ne příkazu shora. Provázela vás víra od dětství, nebo jste si k ní musela najít cestu? Lze si vztah k Otci a Synu určitým způsobem vytvořit a pracovat na něm? Patří k vašemu životu zázraky? Víra mě provází od dětství, nejdřív to byl neurčitý pocit, pak důvěra a zření smyslu a řádu. Vědomí, že jsem milována. Důvěra, že můžu být sama sebou. K Bohu, ke křesťanství, Kristu jsem si ale musela najít svojí cestu, nebyla jednoznačná a byla dlouhá. Navíc ta cesta pořád trvá, vyvíjí se. Dlouho mi na té cestě překážela jistá dogmatičnost a nesrozumitelnost jazyka církve, její sebeprezentace. To se zčásti změnilo, když jsem poznala konkrétní lidi, kteří mi na jedné straně přišli neuvěřitelně autentičtí, osobití, svobodní, a zároveň byli aktivní v konkrétní církvi, žili aktivním duchovním životem. Vztah k Otci, Synu, Duchu a Matce Zemi je potřeba si vytvářet, kultivovat ho, věnovat se mu, stejně, jako kterémukoliv jinému fyzickému a duchovnímu vztahu. Práce na takovém vztahu je potřeba, jinak vás ten vztah přestane uspokojovat, když se v něm nevyvíjíte. Pak budete zákonitě hledat něco jiného, „lepšího“, nového. Proč jste našla svoji cestu právě v křesťanství, potažmo právě v CČSH? Právě kvůli konkrétním lidem, které jsem na své cestě životem potkala, nebyl to můj záměr být členkou CČSH, byla jsem ke křesťanství a do Církve československé husitské dovedena. Což ale neznamená, že pro mě ostatní náboženství a církve přestaly existovat, naopak, nechávám se jimi na své cestě obohacovat a opět – těší mě v jistém smyslu ta pestrost, která je zároveň jednotou, byť si to ne každý myslí, vnímá. V čem je křesťanství jiné v porovnání třeba s buddhistickou cestou nebo jinými východními směry a naukami? Nejsem expert ani na křesťanství, ani na jiné duchovní směry, byť jsem farářkou a o buddhismu jsem psala na HTF UK diplomovou práci. Odlišnost vnímám hlavně v terminologii a různých nárocích na člověka během jeho cesty. V jádru duchovní cesty, ať je konána ve jménu jakéhokoliv směru či boha, stojí láska, probuzení, pravá svoboda, cesta do nitra, k podstatě, jádru, k božskému v nás, překonání ega, strachu a poznání a žití toho, co nás spojuje s druhými a s Bohem, ať ho nazýváme jakýmkoliv jménem. Hřešíte někdy? Co je vlastně hřích? Jistě, denně hřeším. Hřích je stav, kdy ve vašem myšlení, slově, jednání chybí světlo, láska a převládne strach, zloba, stav, kdy vědomě neděláte to, co víte, že dělat v danou chvíli máte. I když chci, nevyhnu se někdy negativním myšlenkám, občas se mi do něčeho hodně nechce, odkládám věci apod. Nicméně, snažím se být k sobě i okolí upřímná, laskavá a pracovat se svými slabostmi. S hříchem se dá žít a myslím si, že se možná hůř žije lidem, kteří nad tímhle vůbec nepřemýšlejí a v podobných rovinách se mentálně nepohybují a ani nechtějí. Je utrpení nutná součást vývoje, obrácení se či návratu k Bohu? Nevím, jestli nutná součást vývoje, často se ale člověk po té duchovní cestě k Bohu začne pídit až ve chvíli, kdy nějakým utrpením už prošel či prochází, kdy se dotkne něčeho hlubšího, ve chvíli, kdy dosavadní život přestane tak nějak dávat smysl, stane se něco, co člověkem otřese, vykolejí ho/jí, anebo se člověk nabaží, nasytí určité pohodlnosti a monotónnosti, zjistí, že by mohlo být ještě něco dalšího. Jak máme vnímat, že se Ježíš Kristus za nás obětoval a vykoupil nás? Ježíš Kristus svým životem a smrtí ukázal, co to znamená být lidským a autentickým až do krajnosti, ukázal nám cestu, na které zažil mnoho z věcí, archetypálních situací, které se objevují i v našem životě a zároveň při tom byl a je Synem Božím, je tam ten přesah – Bůh se nám v Kristu dal poznat, kým je a jak jedná. Kristus svým životem dal příklad, jak se v různých životních situacích nejlépe chovat, jak jimi projít a ukázal, že to jde a že cesta a život s Bohem má smysl. Jeho oběť za nás znamená, že nám nechal poznání o cestě, která vede dál, k lásce a světlu, a to i ze zdánlivé beznaděje, tmy a smrti. Zanechal nám poznání, že Bůh člověka ve skutečnosti neopouští, byť jsou v životě věci a události, které se logicky tomuto tvrzení vzpírají. Důležité je uchovávat si víru, naději a lásku, nezahořknout a nezačít se třeba mstít, děje-li se mi něco, co se vymyká mým přáním, zkušenosti okolí, normalitě. Nevzít si život, ať už obrazně nebo skutečně, ale naopak, žít život jako dar. Byť je to mnohdy skutečně těžká cesta a volba. Myslíte si, že jsme opravdu národ ateistů, jak se o nás často píše? Je nutné pro niterný vztah s Bohem organizované náboženství? Rozrůstá se vaše brněnská diecéze? Naše brněnská diecéze se nerozrůstá, naopak, a je jen málo organizovaných křesťanských duchovních společenství, které se dnes v ČR skutečně rozrůstají. Pokud ano, většinou jsou velmi důmyslně organizována, dokážou lidem, osamělým, ale i celým rodinám vyplnit téměř veškerý čas a také od nich hodně požadují – pravidelnou docházku, materiální podporu, loajalitu apod. My jsme liberální církev, nic si nevynucujeme – myslím, že to ani není správné, byť ve výsledku možná tratíme v tom, že lidé k nám hledají cestu složitěji nebo k nám necítí takovou příchylnost. Lidé mají různé stereotypní představy o církvi a duchovních. To netáhne a přijít se osobně přesvědčit, to chce velké nadšení, motivaci, skutečný zájem a chuť třeba i odbourat nejeden předsudek. Přesto myslím, že nejsme ateistickým národem, vnímám u lidí zakořeněný mix různých představ, pověr, lidových zvyků a každopádně věci, které přesahují to materiální, viditelné, a lidi se tím i řídí, když potřebují. A jestli je nutné organizované náboženství pro niterný vztah s Bohem? Jak pro koho. Je ale určitě dobré mít kam jít, když potřebujete radu, rozhovor, službu. A i kvůli tomu je dobře, že tu církve jsou a věřím, že i dál budou. Proč je víra a spojení s Bohem pro dnešního člověka důležité? Pocítila jste změny či posuny v současné době díky pandemii covid-19? Je to kotva, pevný bod, půda pod nohama, která dává určitý typ jistoty. Stavební kámen pro život, který tu byl, je a bude pro každého, kdo je ochoten se takovému poznání a takové cestě otevřít. Během té už skoro rok trvající zkušenosti s pandemií se duchovní život přesunul více na individuální rovinu – lidé se nemohou tolik shromažďovat, mnohé rodiny slaví bohoslužby doma kolem stolu, jen spolu. To je v něčem dobré – Bůh přece nebydlí v kostelích, ale je v našich srdcích. A my jsme teď svědky velké vlny mezilidské solidarity na mnoha rovinách. Pandemie nás může mnohému naučit – spolehnout se nejen na sebe, ale i na druhé, dávat i tam, kde z toho budu mít „jen” dobrý pocit, uvědomit si, že covid-19 smazal rozdíly mezi lidmi a všichni v tom „jedeme” stejně. Z kolektivní zkušenosti strachu a nejistoty se učíme hledat cestu ven – třeba skrze osobní rituály, vnitřní řád, který si vytváříme a který nás nese v nejistých časech. Je teď potřeba velké trpělivosti a pokory, abychom vše přestáli, ale věřím, že se to podaří, i když život po pandemii bude zřejmě jiný, než jak jsme si dosud zvykli.
Život v těle a tělo v životě Tlukot srdce, dech…. Bosé nohy tančící v trávě, vítr ve vlasech. Tady a teď….hojnost a vděk. První nádech a poslední výdech… Tanec života a my v něm Otázkou je JAK ho prožijem ? Článek Život v těle
projít na článekDoba se stále posouvá a vyvíjí, proto není divu, že výrobci přichází s novými produkty, které nám usnadní běžný život. Jedním z takových výrobků jsou bezesporu i menstruační kalhotky, které kladou velký důraz na ekologii a jsou též skvělou alternativou pr
projít na článekŽivot není utrpení ani blaho. Život je prázdné plátno a je na každém z nás, jak dovedným malířem se během své existence staneme, jak významné dílo tady po sobě zanecháme.. Krásný a hlavně klidný podvečer přeje všem dušičkám Rea
projít na článekV jak dlouhý život můžeme doufat? Co vše jeho délku ovlivňuje? Jaké je kostrukční maximum, po které může lidské tělo vydržet v provozu? A dožije se někdo z nás v... Číst dál... The post Dlouhý život – výsada kliďasů a řádových sester appeared first on ZO
projít na článekAhoj, jmenuji se Sandra a těším se na nové vášnivé zážitky, které spolu zažijeme v mém útulném soukromém apartmánu kousek od centra. Jsem mladá, zvědavá, hravá a to znamená, že nuda semnou určitě nebude. Aby nedošlo k omylu, poskytuji pouze erotické masáž
projít na článek