Vycházím z dětského pokojíčku. Pokoje, který už dávno neexistuje. Vnímám jeho vysoké, kazetové dveře v barvě slonové kosti se zlatou klikou, chladící moji dlaň. Měla bych z něho vyjít do dlouhé chodby prvorepublikového bytu, rozdělené na tři moderně zařízené části. Vstupní chodbu, obývák s křesly a televizí, jídelní kout pod kyvadlovými hodinami. Nic z očekávaného nevidím. Hned za dveřmi se tyčí mohutná krabice z tvrdého, hnědého kartonu. Upírám k ní veškerou pozornost. Fascinuje mě. Nevychovaně otočená dnem ke dveřím, ze kterých vycházím. Je to snad skrýš? Probouzí mou zvědavost. Bude zepředu uzavřená jako doručený balík? Mám ji obejít? Srdce se, snad zbytečně, sevře zlou předtuchou. Z ní a studu, vznikajícího z pohledu na vnitřně zakázané. Jeden krok a vidím obyvatele kartónového domu, dovolujícího pouze sezení v úzkém prostoru. Tři stěny, podlaha, strop. Uvnitř sedí můj snoubenec. Stále usměvavý, plný energie a lásky, pozorný a vnímavý. Za světla. Teď je však tma. Upírá na mne tvrdý pohled modrých očí. Pootevřená ústa tvoří rovnou, tvrdou linii. Chřípí zdviženého nosu se chvěje rozrušením a vztekem. Úzkou aristokratickou tváří prochází jemný tik popudlivého zachvění. Rovná záda, kolena mužně rozevřena, pěstěné ruce sevřené v pěst. Cítím zlobu, tvrdost, zakletí v prostoru papundeklového království. Jako by zázrakem mu zůstal na prsteníčku levé ruky drobný zásnubní prstýnek ve tvaru květu se středovým terčem ze safíru. Utíkám. Rychle pryč, kamkoliv, kde není. Probouzím se s krůpějemi potu na čele. Vidím milou tvář muže, spokojeně oddychujícího na levém boku. Pozoruji jeho výraz obličeje, obrys těla, přikrytého pokrývkou k podpaží. Leží uvolněně s nohou položenou přes moji. Ani náznak změny, jenom oddanost spánku. Realita rána mě přesto neuklidnila. Znaveně si čistím zuby a dívám se na svou vyděšenou tvář do zrcadla. Co mi asi chtěl sdělit noční posel? Den probíhá hekticky jako každý pracovní, rychle spěchá kancelářskými chodbami k mé druhé směně. Říkám jí „páteční dárek z nebes“. Učím moji milovanou švédštinu. Jazyk Astrid Lindgrenové. Třída se dnes schází v komorním obsazení chřipkového období. Všichni studenti jsou dobře připraveni, vyzbrojeni úkoly. Po jejich kontrole přichází chvíle na naše dnešní, pro začátečníky těžké téma. Vyprávění snů nejen probouzí intuici, ale hlavně živí hlad po nových slovíčkách. Ještě před týdnem jsem neměla námět. Dnes nevím, jaký jiný příběh bych měla vyprávět než ten z dnešní noci. Jen identitu muže pozměním kvůli studentce, vykladačce snů, paní Nele. Po celou dobu vyprávění zpod noční hladiny vědomí mám před sebou její tmavě hnědé oči, cítím z ní napětí a soucitný smutek. Doufám, že se nepřihlásí jako první do následné lingvistické konverzace. Marně. Ruku zvedla rozhodně, pevně a neodbytně. „Vidím, že Nela bude první odvážnou. Tedy váš názor, ale prosím pouze ve švédštině,“ snažím se ohraničit její manévrovací prostor. „Můj názor je,“ říká hlubokým hlasem v češtině „že já bych si na toho muže dávala velký pozor. Prosím, chraňte se!“ Do prostoru třídy s hučením přilétla černá mlhovina a způsobila stísněnost studentů. „Chránit se máme nejen před muži, ale také sami před sebou,“ snažím se zachovat si chladnou hlavu. Přítomnost nových slovíček ve větě obrací pozornost ke slovníkům, které čekají na stolech. Vyučování pokračuje ve svém obvyklém tempu. Špatně se soustředí nejen Nela. Vracím se domů. S doprovodem noční můry a Nelina hlasu. Cestou nákup v Žabce, zase nás čeká studená večeře. Krůtí šunka, hermelín, čtyři rajčata a čerstvá, krájená „Šumava“. Otevírám dveře prázdného bytu. Syn bude další týden prázdnin u prarodičů na čerstvém vzduchu venkova. Nemůžu se soustředit. Nedaří se mi pracovat na opravách domácích úkolů. Přitahuje mě zásuvka starožitného psacího stolu. Ne, nechte mne být, pro dnešek poselství stačila. Obsesivně se vracejí myšlenky dveře dětského pokoje, krabice s chybějící stěnou, výraz žoldáka v mužově tvář, Nela, … Cítím pochybnosti a strach. Co přijde? Prudce otevírám šuplík za úchyt ve tvaru růže až málem vypadl na zem. Tarotové karty sebejistě čekají. Vyndávám častým používáním ohmataný balíček z krabičky s Mágem na titulní straně. Jedna karta má utržený pravý horní růžek. Kalichová VII., na které pruh látky zakrývá to, co je pro nás to nejdůležitější. Rozprostírám balíček karet pravou rukou. Přejíždím levou rukou od srdce, přestože to patří do středu lidského hrudníku, nad sedmdesáti osmi rubovými stranami karet. Přichází stále silnější chvění konečků prstů, červená barva na semaforu, stát. Zkusím pro jistotu přejet až na konec řady k poslední kartě. Nic necítím, jen vábení nazpět. Ruka se zastavuje u původního výběru, prsty se znovu zachvějí. Z proudů kolem přichází silné volání, následuje ticho, klid, rozřešení. Vytažená karta: Srdcová III. Uprostřed obrázku tři meče protínají velké srdce. Výkladový text Hajo Banzhafa je jednoznačný: Dávejte si pozor na ženy kolem vašeho muže. Někdo chce vaše štěstí. Nechci uvěřit špatnému „do třetice“. V zámku vchodových dveří zarachotil klíč. „Ahoj!“ zavolal veselý hlas. Před přivítáním narovnám záda, srovnám křížek na krku tak, aby přesně ležel na středu hrudníku a oběma rukama si uhladím vlasy za uši, jak je má rád. Po vyslovení zdrobnělin jmen se obejmeme. Jeho bystré oči mají rozšířené panenky, spokojeně se usmívá. Sundává si klobouk a boty, jeho záda zůstávají při každém pohybu rovná. Jdu připravit večeři pro jednoho, sama nemám hlad. „Máš to s jídlem divné,“ podotýká. „Nemůžu večer jíst, mám potom špatné sny a tloustnu. Promiň,“ omlouvám se. Mojí povinností je sedět s ním během celé večeře u stolu a být příjemná a zábavná. Konverzace se točí okolo pořadu v televizi, stojící před jídelním stolem na designové skříňce. Dívala bych se na něj, kdybych byla doma sama? U stolu sedíme přes hodinu. Žlutá pohovka vedle stolu láká mojí únavu z pracovního týdne. „Já vím. Lehni si, už potřebuješ spát.“ Měla bych si jít lehnout do postele, ale jsme spolu tak málo. Toužím být alespoň chvíli v jedné místnosti. „Jak se mám v klidu najíst, když tu ležíš?! No, já vím. Jím pomalu…“ Mužova nálada se prudce obrací jako už téměř každý večer. Začal překotně hltat jídlo, málem k udušení. „Já vím, že ti to vadí, že jím pomalu!“ křičí svoji pravdu. „Nevadí. Vždyť už jsem ti to říkala tolikrát,“ snažím se ho uklidnit a dodávám: „Miláčku, najez se přece v klidu.“ Nastalo ticho po bouři. Pak znovu zvedl hlas: „A neřvi na mě! Pořád na mě řveš a z něčeho mě viníš!“ Zrovna jsem téměř usínala pod teplou zelenou dekou s velkými modrými květy. „Mluvila jsem tiše,“ bráním se ochablá polospánkem. Konečně dojedl. „Jdu spát vedle,“ nechci, aby náš krátký večer skončil hádkou. Po mém: „Dobrou noc miláčku,“ vstává od stolu a jeho hlas trochu jihne: „Dobrou noc, medvědice bez medvíděte.“ Děláme si vzájemně křížek na čelo. Dříve se zastavením v okamžiku s Bohem. Dříve vroucnější polibek. Katolická láska, boží dar a smysl života. Žít v tvořivé službě jeden druhému. Hluboký spánek přemáhá rozjímání. Mám ráda rána. Naději nového dne, začátku, šance. Políbím usmívající se tvář sovího spáče vedle sebe. Celé sobotní dopoledne, které muž prospí, mám pro sebe. Vychutnávám si ranní kávu a sluníčko vytvářející ladné stíny na zdi kuchyně. Zvoní mobil. Volá žena ze společenství modlících se matek. Otec Dominik je v nemocnici. Ach ne! Prosím, Bože, pomoz! „Je to vážné?“ ptám se. „Po tom úrazu, víš, jak nešťastně před měsícem spadl ze schodů, krvácí do mozku. Stav má být přesto stabilizovaný. Prý je mimo ohrožení života. Ale to víš, je mu přes 80 let.“ „Kde leží? Můžou za ním chodit návštěvy?“ „Uvidí tě rád. Dnes odpoledne tam sice asi bude stát fronta… Leží ve Střešovicích na neurochirurgii.“ „Díky moc, že jsi zavolala. Budeme se modlit.“ Opakuje: „Budeme se modlit.“ Bolí mě na srdci, chvatně se obléknu. Ještě minulou neděli sloužil Otec Dominik mši u Sv. Jiljí, nabádal k pravdivému životu v lásce. Po mši se loučil s věřícími u východu z kostela. Každému požehnal. A nikdy se nás nezapomněl zeptat: „Tak kdy bude svatba?“ Pospíchám ulicemi do kostela, klekám před Pannu Marii a prosím ji o jeho uzdravení. Její modrý plášť mě přikrývá a chrání. Bůh ví, co je pro nás dobré. Děj se jeho vůle. Neměj strach. Zahalena do nebeské modři se vracím domů. Muž vychází z kuchyně v temně modrém županu s horkou kávou v hrníčku z varného skla. „Kde jsi se toulala květinko?“ prohodí. „Byla jsem se modlit za Otce Dominika. Leží v nemocnici. Krvácí do mozku. „Takže mrtvice,“ upřesňuje. „Můžeme za ním jít dnes odpoledne na návštěvu. Půjdeme?“ navrhuji. Dohodneme se rychle na schůzce ve tři odpoledne u kavárny Slavie. Do té doby bude malíř malovat v ateliéru a já víkendově uklízet byt. Myšlenky mi stále utíkají k tomu, kdo nad námi drží ochrannou ruku. K tomu, koho mám ráda. Sobecky nechci, aby opustil svět, i když vím, že přijde do království nebeského. Cestou do nemocnice začalo pršet. Prudký vítr obrací kupoli deštníku naruby. Bloudíme v areálu nemocnice. Informační tabule nám přispěchala na pomoc. Další labyrint čeká uvnitř budovy. Jdeme do nemocničního bistra, kde není, co zakoupit. Ovoce a vody došly. Muž kopne do dveří výtahu. Přestávám mu rozumět. Zhluboka dýchám a nahlas přemýšlím: „O čem veselém budeme mluvit?“ Ještě před několika měsíci bychom sypali historky z rukávu a smáli se jim přes vážnost situace. „To tedy nevím,“ pokrčí rameny. Dvě ženy středního věku odcházejí a my můžeme usednout na uvolněné židle u nemocničního lůžka. Otec Dominik sedí na své posteli. Je jako živý svatý. Celý nemocniční pokoj vyplňuje bílá záře. Každý den se s ním spolupacienti modlí. Věřící i nevěřící. „Jsem rád, že jste nic nepřinesli. Mám toho až moc,“ ukazuje na noční stolek, přetékající dárky od návštěv. Pokračuje: Tak kdy máte termín svatby?“ „Někdy na podzim.“ odpovídá můj nastávající. Pomyslím si, že jsme byli domluveni na říjnu. „A kolikátého?“ Otec Dominik nás má oddávat. „Nemám u sebe kalendář, odpovídá mistr klamu. Pane, prosím zbav mne od zlých slov a myšlenek. Vlastně se bojím toho, že bych si ho měla vzít. „Chci s vámi mluvit o smyslu života. Pro vás je to život v manželství. Manželská láska, skrze kterou půjdete k lásce nejvyšší. K Bohu. Skrze službu jednoho k druhému. Budete se poznávat hlouběji a hlouběji. Ve změnách odhalovat svoje osobnosti a přijímat je. Vy jste umělec a vy se zase zajímáte o cizí jazyky. Budete společně žít v proudu tvořivosti. Promiňte, že mluvím o tak vážných tématech, ale nevím, jaká jiná bychom dnes mohli zvolit.“ Cítím, že chci mít takový životní plán, smysl? Chci poslechnout? „Děkujeme, Otče,“ muž se ujímá často slova za nás oba. Teď jsem za to ráda. „No, už jsem vás zdržel dost. Pomodleme se.“ Otčenáš, Zdrávas Maria, požehnání našemu budoucímu manželství. Hladím stařičkou bílou ruku a věřím v uzdravení. Před východem z nemocnice si muž zapaluje cigaretu. Stále prší a já se opírám o jeho napjatou ruku, držící deštník. „Jsem šťastná, že Otec vypadá dobře. Je svatý už tady na zemi,“ říkám spokojeně. Uslyším: „Je hnusně. Nesnáším déšť.“ Každý odjíždíme jinou tramvají. Muž za svým otcem, já domů. Žít v pravdě. Filosofická kategorie pravda. Chci znát pravdu? Unesu ji? Nechci žít ve lži, v mlčení, náznacích. „Mohli bychom si o něčem promluvit?“ kladu mu otázku, která prý patří v partnerských dialozích k zakázaným. Další rada zní: „komunikujte“. Protichůdnost návodů řešení nijak neusnadní. „Tak tuhle otázku muži nesnášejí,“ potvrzuje muž domněnku. „Jak se tě tedy mám jinak zeptat?“ učitelský podtón je mi samotné protivný. „Dáme si k tomu promlouvání aspoň kafe, ne?“ reaguje. Naše dva stejné hrníčky s puntíky nepoužil, sobě nalil do varného skla, mě do puntíků. Druhý šálek zůstal vyčítavě stát ve vitríně. „Liši, už několik měsíců se mi zdá, že něco není v pořádku,“ začnu opatrně. „Stalo se něco?“ nerada pokračuji. Odpovídá neutrálně: „Ale to se ti jen něco zdá.“ Věta z Perníkové chaloupky, přitom loupali perníček. „Nevím, možná ano, ale něco se mezi námi změnilo.“ Snažím se mít pochopení pro jeho výkyvy nálad, projevy nespokojenosti, mizení hezkých slovíček, „Jako bys už nebyl z našeho vztahu zrovna šťastný,“ nedám si pokoj. „Prosím tě, nech mě být! Pořád mě z něčeho viníš! Křičíš na mě! Žárlíš! Z tvého jídla je mi špatně! Připadám si tu jako vykastrovaný!“ vybuchl. Prudký proud slov mě smetl do propasti. Ležím na jejím dně znehybněná, zavalená, před očima kříž. „Už toho mám dost. Jdu do ateliéru. Připadám si tu jako páté kolo u vozu,“ dodává. Hlesnu jen: „Ano.“ Síla k čemukoliv dalšímu zůstala na okraji srázu propasti. Dveře se za ním zabouchly. S tichem vstoupila do bytu zima. Ale ne pravda. Z Dumasových mušketýrů byl podle malíře nejvíc svobodný a šťastný Aramis. Snažím se zorientovat v neznámé krajině. Byt se stává klecí, ve které neproudí vzduch. Kabelku, klíče, rychle pryč. Hledám osvěžení venku, za prázdninového šumění listů petřínských stromů. Krásné byly časy, když sem vedly každý den odpolední kroky dvou párů nohou. Moje a mého malého syna, chodícího do nedaleké mateřské školky. Křížová cesta a její zastavení začínají pod Petřínskou rozhlednou. Zvoní mobil. Volá muž: „Potřebuji s tebou mluvit. Bude to něco vážného. Prosím tě, připrav se.“ Dáváme si spicha doma. Pálí mě na prsou, zpomaluji krok na přízračné cesta z kopce. Musím přijmout to, co přijde jako projev Boží vůle a svobodné vůle lidské. Nechci! Zmítám se mezi poslušností a vzdorem. Zmatená duše vůbec netuší, co dělat správného nebo méně bolestného, tolerantního anebo chytrého… Ve víkendovém čase čekám nekonečně dlouho na příjezd tramvaje číslo devět. Nebylo zamčeno. Seděl na židli u stolu. Nešel mi naproti. Protože mi slábne hlas, radši nemluvím. „Prosím tě, sedni si,“ říká mdle. Poslechnu. A křeslo s barevným květinovým potahem se prolomí pode mnou a jeho slovy. „Víš o tom, co ti chci říct, přemýšlím už od jara. Zamiloval jsem se. Nemůžeš za to. Byla jsi na mě vždycky hodná.“ „Kdo to je? Znám ji?“ ptám se jako kdyby to bylo důležité. Co by vlastně bylo z takové pravdy důležité? „Neznáš. Nikdy jsi ji neviděla. Je to studentka,“ odpověděl. Podává mi lístek a z očí mu tečou slzy. Přitom sedí vzpřímeně a snaží se na mě nedívat. Na lístku je napsáno: „Z pustiny ke mně přišla Marie a zachránila mě. Mám tebe a tvého syna moc rád. Miluji vás, ale ona je jenom jedna.“ V zamlženém oparu si vzpomínám na slova z nějakého rozhovoru v minulém týdnu: „Každý muž má svou Marii. Je jenom jedna. Předobraz jediné ženy, kterou když potká, půjde za ní bez ohledu na všechny a všechno ostatní.“ Kdo to jenom řekl? Nevlastní otec našeho třináctiletého syna sundal zásnubní prstýnek z ruky. „To ale není celá pravda. Řekni mi ji, prosím. Co tě trápí?“ teď nemluvím já, mluví skrze mne. Promluví z něho zoufalství: „Nechtěl jsem, aby se to stalo. Jenom se tu cítím strašlivě svázaný. Jsem na dně. Nejsem vám nic platný. Půjčil jsem si peníze i od sestry.“ Jsem překvapená: „Proč jsi mi nic neřekl?“ „Je mi to celé trapné. Máš právo mne vyhodit. Musím odejít,“ zdůrazňuje stále dokola jako smyslů zbavený. Klekám si na parkety: „Pane Bože, prosím tě, pomoz mi. Nevím, co mám dělat. Odpusť mi moje těžké viny. Prosím tě, pomoz mi.“ Rozráží vchodové dveře a nechává je otevřené. Zvuk kroků běžících ze schodů slábne, až úplně zmizí. Šeptám stále dokola prosby a jdu zavřít. Lehám si na zem. Okolo se šíří pustá krajina doktora Živaga. Dívají se na mě jeho temné oči. Vrátil se pozdě večer a spal celou noc, otočený ke zdi. Ležela jsem vedle něj na zádech, oči upřené do tmy. Jak dlouho ještě musím skrze ni jít? Kde je světlo? Ráno odešel se všemi svými věcmi, v čase, kdy jsem hledala zpovědníka. Od nedělní šesté do poledne. Černé brýle proti slunci na očích. Vcházím do kostela úzkou uličkou mezi letními předzahrádkami a kamennými obchody, přes malé nádvoří. Tyčí se majestátní vertikální gotikou k nebi. Dnes nevnímám nádheru interiéru, moje srdce touží po slovu. Přistupuji k pobožnému starci, střežícímu vínové provazy, které oddělují prostor pro věřící a pro turisty. „Dobrý den. Mohla bych se vyzpovídat?“ ptám se tiše. Asketická tvář na okamžik změkne: „Pojďte se mnou.“ Posadí mě do dubové lavice v boční lodi kostela, ze které není vidět hlavní oltář. Ze zadní strany se o ni opírá obraz Panny Marie s dítětem, připravená práce pro restaurátory. Snažím se narovnat shrbená záda, aby se měly kam rozprostřít vlny smutku. Schoulená bych mohla ztrouchnivět jako vrba naklánějící se pod slyšeným a viděným k zemi. Přisedá ke mně muž v civilním, nenápadném oblečení. „Dobrý den. Chcete se vyzpovídat?“ říká klidným hlasem. „Ano, Otče.“ Modlíme se. „Amen.“ „Vyznávám se Bohu skrze vás Otče,“ přemohly mě slzy. Jen se nelitovat! Začínám osobní zpověď: „Otče, mám před očima své hříchy. Vidím svou vinu. Vidím, jak jsem snad z hlouposti a slabosti nevnímala problémy ani překážky ve vztazích, které jsi mi svěřil.“ Pokračuji: „Za poslední čtyři roky se rozpadly vztahy s mými nejbližšími – manželem, dcerou, rodiči, bratrem, popisuji prožité hrůzy. Syn jediný stojí při mně přes to, že to pro něho není výhodné. A potom se k nám přidal Josef, ochránce matky a dítěte. Včera mi řekl, že miluje jinou ženu a opouští nás. Nevím, jak syna sama vychovám. Potřeboval by někoho silnějšího, muže, který by mu ukazoval správnou cestu.“ Nahlas vyslovuji domněnku: „Vím, že bych měla být radostnější, veselejší, uvolněnější. Často jsem unavená. Ale pracuji, miluji, snažím se.“ „Prožila jste těžké utrpení. Ale pokuste se na věci podívat postupně. Syn vás potřebuje a má vás rád. Snoubenec nemusí odejít. Dejte mu najevo svou lásku. Mějte doma stále připravenou přistávací plochu. Ani další vztahy nejsou jednostranné. Myslíte, že za všechny konflikty kolem vás můžete jenom vy sama? Tím upíráte druhým jejich podíl. Všechno je vám odpuštěno. Odcházíte ode mne bez vinny.“ Mrazivý chlad i tíha kamenů mizí, jsem složená z bílých lístků růží. Domlouváme se na prosebných modlitbách k Panně Marii. „Bůh ví, co je pro vás dobré. Myslete na Svatou rodinu.“ Skrz záplavu okvětních lístků vnímám mši. Přijímám tělo Krista Pána. Modlím se k Panně Marii na klekátku pod jejím obrazem. Kněz, bílý anděl, na rozloučenou povzbudivě a vesele zamrká. Odcházím domů smířená. Slunečnice v keramické váze prosvětlují kuchyni za podvečerního soumraku. Prochází mnou láska. A lítost. Jak mu muselo být. Sám bojoval s nedostatkem peněz, jako rytíř chránící dámu před špatnými zprávami. Zval nás do cukráren a restaurací, abychom měli sladší život. Bolavý novou láskou a přitom zasnoubený před Bohem se mnou. V té době ztěžka a pomalu vznikaly jeho nové obrazy Marie. Nevšimla jsem si, že už dlouho nemá mojí podobu Já přitom žila našimi původními plány. V radosti a lásce minulosti. Zlý na sebe bere podobu hrdosti, snaží se o probuzení zatrpklého pocitu. Šeptá slovo: „Zrada“. A co Josef? Má starosti, je nešťastný, plný pochyb a výčitek. Píši mu sms: ‚Muzu za tebou prijet do atelieru? T.M.‘ Odpověděl: ‚Raději se projdeme po nábřeží.‘ K Šítkovské vodárenské věži přichází zkroušený. „Zajdeme si na kafe?“ ptám se, protože nic lepšího mě nenapadá. Odpovídá ostře: „Myslel jsem, že mě vyhodíš.“ Jdeme mlčky. Jeho tělo se mění podle kolísání mezi slabostí a rozhodnou agresivitou. V oblíbené vinárně na parníku začínám: „Promiň, že jsem si nevšimla, co se s tebou děje. Muselo tě to všechno trápit už celou řadu měsíců.“ Ramena se mu zachvěla. Tvář se mění v chlapeckou. „Víš, já jsem vám na nic. Za poslední rok jsem neprodal ani jeden obraz. Každý měsíc utratím víc, než mi přijde na účet. Zkoušel jsem všechny možnosti, které mne napadly,“ říká zkroušeně. Pokračuje: „ Ještě nikdy se mi to nestalo. Jsem úplně na dně. Tebe a syna stahuji sebou dolů. A to nechci. Zasloužíte si lepší život.“ Je krize, všude kolem nás a nejhorší na tom je, že se už o ní i mluví nahlas. Slova a představy často předcházejí realitu. Teď jdou ruku v ruce s úzkostí. „Věřím ve tvé obrazy. Jsou nejkrásnější z českého moderního umění. Dříve nebo později přijde tvůj veliký úspěch.“ Můžu teď říci svůj plán? Přijme ho? Zůstane nebo odejde? Vím já sama, co vlastně chci? Teď chci ukázat sílu i sama sobě. Někdy se dá pít i z prasklého hrnečku a prasklina zůstane navěky stejná. Jako by se zacelila. Zapomene se na ni. A slibujete si, že spolu budete v dobrém i ve zlém Vím, že byl příliš hrdý na to, aby mluvil o slabosti, aby si dovolil slabost, a hlavně, aby si ji prominul. „Chci založit vlastní školu pro výuku švédštiny. A chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi pomohl.“ předkládám svoje přání nesměle muži, který má rád vlastní sílu a úspěch. Nevím, co lepšího udělat a vím, že právě tímhle nápadem ho můžu ztratit. Odsekne: „Já nemám čas. Už tolik hodin učím. Kdy budu malovat?“ Jak překonat negaci? „Ale mohli bychom to alespoň zkusit. Také nevím, jaký bude o nabídku zájem,“ bojuji o naši společnou budoucnost. „Víš, já bych byl v manželství protivný. Mám svoje zvyky a abych je mohl žít, potřebuji být sám.“ Bože, co mám říci? Chce se mi zakřičet: Už tě nechci přemlouvat! Taky můžeme žít bez tebe!´ jenže jednou vyřčená slova nejdou vzít zpátky. Mlčím. „Já si to musím rozmyslet. Pro mě je nejdůležitější, že mám tebe a našeho synka moc rád!“ Jedině teď můžu říct všechno, co si myslím. Možná naposledy. „Vím, o tom, že vidíš kousek Marie v každé ženě. Pokud ten největší vidíš ve mně, zůstaň.“ Překvapeně se ptá: „Dáváš mi svobodu?“ „Dávám svobodu nám oběma, přece ví, že já ji nepotřebuji. Muž si odešel zakouřit na palubu parníku. V srdci mám pokoj. Vrátil se s květinkovým prstýnkem na levé ruce. „Můžeš mi odpustit?“ ptá se. Marie a Josef odcházejí starat se o dítě. Po nábřeží jdou za evangeliem všedního dne.Jedna hvězda spadla z nebe do Vltavy a utopila se i se snem o jednoduchosti. Slyšíme vyšehradské zvony. Příspěvek Štěpánka Čechová: KATOLICKÁ LÁSKA?, 2010 pochází z Institut celostní grafologie
Nejdůležitější silou v životě je LÁSKA. Je samotnou podstatou života ve vesmíru. Když odněkud LÁSKA odejde, TO, co tam dosud žilo v radosti, začne odumírat. Už to není ONO. Chybí radost, naplnění, štěstí. Kde je LÁSKA, tam je život. Kde LÁSKA není, tam je
projít na článekNaHlubinu.NET · Petr Vaďura čte povídku Antona Pavloviče Čechova Polibek The post Petr Vaďura čte povídku Antona Pavloviče Čechova Polibek first appeared on Sedmdesátka Tachov.
Z e všech divů, které nám život bohatě nabízí, není nic mocnějšího než láska. Láska je zázračná čarodějka. Přináší oslnivé světlo tam, kde panovala temnota. Dává naději tam, kde převažovalo zoufalství. Láska dokáže dát naší existenci obrovský smysl
projít na článekOd 21. 5. do 18. 6. vystavuje autor: ARMSTRONG Conrad výstavu s názvem: Fiction field VYSTAVENÁ DÍLA BUDE MOŽNÉ ZAKOUPIT. Výstava je otevřena od 21. 5. do 18. 6. 2010 pondělí až pátek od 11 do 17 hodin Návštěvy mimo uvedené hodiny je možné objednat
projít na článekZajímalo mě, zda organizátoři udrží dlouhodobý trend a Elektra 10.12 2010 bude opět lepší než minulá.
projít na článek