Víte, byl jsem ještě kluk, takže se to dá pochopit, ne? Táta byl velký zvíře v tom podniku, jak se dělaly marmelády a vůbec všechno to ovoce a nezapomeňte, že byl začátek osmdesátek, takže tuhej socoš. Bylo to o Vánocích, každej rok jsem tam pro tátu jel vlakem, jakože naproti, protože oni měli pokaždý před Štědrým dnem takovou tu rozlučku, nebo jak tomu říkali, prostě se slezli v jedný kanceláři a tam chlastali až do noci. Já jsem posledních pět let pokaždý ten den sedl večer na vlak, dojel do toho města, kde stála fabrika, a došel pro něj. Bylo mně čtrnáct. Tenhle rok, o kterým vyprávím, to bylo taky tak. Jenom bylo strašně sněhu, to už se dneska nevidí, dneska tak možná trochu mrzne a na ulici je hnusná břečka, ale tenkrát v zimě fakt sněžilo a vy jste se museli tím sněhem místama i prodírat. Když jsem teda došel na vrátnici, byla už tma a dost mrzlo. Starej Bečička mě samozřejmě pustil a ještě mi ze srandy zasalutoval, protože si mě pamatoval. U táty v kanclu to jelo, myslím, že jsem přes okno viděl i nějaký soudružky, jak nemaj halenky a vystavujou ty svý kozy v podprsenkách z Jitony. No jasně, takový ty hnusný, jak na ně vždycky byla reklama v tom časáku, Vlasta se to myslím jmenovalo. Když jsem vešel, tak na chvíli ztichli, ale pak se zase rozeřvali smíchy, jak byli v ráži, dokonce i táta, kterej si jinak dával bacha, abych ho neviděl, jak chlastá. A že chlastat uměl. Jenomže i on byl uvědomělej soudruh a navenek především budoval socialistickou vlast, chlastat chodil s kamarádama vždycky někam za roh, kde ho nikdo neviděl. Ale ten rok ne, to se odvázal v celý parádě. A jak měl naváto, tak mě poslal vedle k sekretářce, ať si tam hraju se sešívačkou. No trapný to bylo, co vám mám povídat. Já měl ale samozřejmě trochu radost, protože to znamenalo, že můžu celej ten kancl prošmejdit a hrát si na ředitele, to mě jako kluka bavilo. Dokonce tam byl telefon a když jsem z něj někam zavolal, tak to nikdo neřešil. Na přesnej čas třeba, to byla tenkrát taková služba, ženskej hlas vždycky řekl Je devět nula pět, přesně a píplo to. Usadil jsem se za stůl, rozložil si před sebe pravítko, plastovou žlutou kalkulačku s tím velkým červeným displayem, co byl jako tak zahnutej k vám, aby se ty nečitelný číslíčka přeci jen daly trochu přečíst a dělal jsem ředitele Zeměkoule. Za chvíli ale vykoukla ze dveří tátova sekretářka Blanka, co se mi o ní začínaly tou dobou zdát mokrý sny, a povídá, ať nelezu do laborky, že tam je připravenej stromeček a ať si pěkně počkám na Ježíška. To mě samozřejmě nadzvedlo, že jo. Jednak mě ty kecy o Ježíškovi už nějakej ten rok štvaly, protože to je dobrý tak pro děti do pěti let a ne pro mladýho chlapa, jako jsem byl alespoň ve svejch představách já a druhak Když si jeden Blanku představuje nahou a v různejch zajímavejch polohách, tak ho dost zpraží slyšet od ní něco takovýho, jako by byl ještě dítě. Natruc jsem hned vzápětí vyklouzl na chodbu a ztichlou halou jsem si to štrádoval k laboratoři. Ta hala byla dost strašidelná sama o sobě, natož pak v noci. Všechny ty automatizovaný linky ze Švédska byly tichý a nehybný, světlo tam pronikalo jen z tý rozjuchaný kanceláře mýho fotra a každej krok byl slyšet jako bouchnutí do bubnu kopáku, co jsem hrál s klukama v naší progresivní rockový pseudokapele. Když jsem chtěl otevřít dveře do laborky, nešlo to. Normálně zamčený nebyly, ale teď jo. Tak jsem si řek, že se alespoň podívám klíčovou dírkou na ten jejich slavnej stromeček. Pak se to stalo. Mžoural jsem ve dřepu do toho malýho klíčovýho otvoru a když jsem končeně pořádně zaostřil, došlo mi, že na druhý straně někdo kouká na mě. Dost nehezkým okem, bylo takový zlý, jako v tý pohádce Kráska a netvor, jak tam hrál Harapes, takový dravčí. Vyděšeně jsem ucuknul a s hrůzou zaznamenal, že ty dveře zevnitř někdo odemyká. Naštěstí jsem byl dost duchapřítomnej na to, abych začal hned zdrhat. Naneštěstí ale i natolik blbej, že ne směrem ke kanceláři plný lidí, ale na druhou stranu, hloubš do temný výrobní haly. No zkrátím to, protože popisovat, kolikrát jsem se v tý tmě o něco praštil a kolikrát jsem s sebou seknul nemá smysl. Důležitý je, že mě docela rychle našel. Kdo? No ten chlápek z laborky, nebo co to vlastně bylo. Byl každopádně docela vysokej a ramenatej, na sobě oblek, což se v tý době moc nevidělo, na hlavě staromódní klobouk, co se už neviděl vůbec a hlavně měl masku. Proto dodneška nechci jezdit do Itálie, protože tam maj ty samý, když dělaj takový ty různý oslavy a karnevaly. Ten chlap mě nehonil, ani nehledal, on na mě čekal. Jak se tam dostal dřív než já, netuším, ale v jednom ze stínů prostě byl a když jsem tápal zoufale kolem, tak jen natáhl ruku v rukavici a přimáčkl mě na zeď. V tu chvíli se mně celej boží svět zúžil jen na tu jeho masku. Na dlouhej koženej zobák a ty žlutý oči. Myslím, že mě trochu i nadzvednul, ani mu to nedalo moc práci a to už jsem ve svejch čtrnácti nebyl žádnej střízlík. Chvilku si mě prohlížel a mám pocit, že se rozmejšlel, co udělá. Pak povídá takovým zastřeným chraplákem: Blanka měla pravdu, měl jsi si počkat až na ježíška. A já se počůral. Fakticky. A bylo mě to jedno, protože strach, co mě sevřel po celým těle, si dělal co chtěl. Už nikdy jsem se tak nebál. Pak mě pustil a zmizel ve stínech. A víte co? Druhej den se v laborce našla ta mrtvola náměstka. Prej zemřel přirozenou smrtí, na infarkt, ale já vím svoje. Nikomu jsem to až do dneška neřekl, protože fotr by mě tak akorát zbil jako psa, že si vymejšlím. Jenže už je to pětatřicet let a táta je pod drnem, takže na tom nesejde. Jenom na Vánoce se vždycky snažím nebejt ani chvíli sám a potmě. Protože Ježíšek je sice fajn povídačka pro děti, ale nikdo nikdy netvrdil, že je to příjemnej chlápek. A já mám pocit, že si dost pamatuje. Článek Výpověď Josefa Jandáka se nejdříve objevil na ESC Room.
Jak se na své budoucí povolání připravují instalatéři, elektrikáři, truhláři a zedníci si vyzkoušeli žáci ze ZŠ Luh. The post Den pro žáky 9. třídy ZŠ Luh appeared first on SOS Josefa Sousedíka.
projít na článekNa Valašsku je celá řada potenciálních šikovných řemeslníků, jak nás přesvědčili žáci ze ZŠ Liptál. The post Den pro žáky ZŠ Liptál appeared first on SOS Josefa Sousedíka.
projít na článekVe středu 31. 10. 2018 si i naše škola v rámci projektového dne připomněla osmičková výročí. V povinných seminářích se studenti 1.–3. ročníku seznámili s klíčovými událostmi let 1918, 1938, 1948 a 1968 a vyzkoušeli si práci s dobovými texty. Mimo jiné sle
projít na článekDne 4.12.2023 se vybraní žáci naší školy zúčastnili poznávacího zájezdu do Vídně. V mrazivém slunečném počasí navštívili nejznámější památky v centru města a rovněž jedny z nejkrásnějších a nejstarších vánočních trhů v Evropě. Vůně pečených kaštanů, horké
projít na článekV tento den, před 25 lety, se poprvé stal prezidentem ČR. Jako novinářka jsem byla na jeho inauguraci. Díky své odvaze jsem se propašovala i do Španělského sálu na jeho oslavu (kam novináři už nesměli) a potřásla mu pravicí. Potkávala jsem se s ním pak je
projít na článek