Matka a dítě spolu. Pro jinou ženu by to mohl být jen jeden prchavý moment mezi mnoha jinými. Dotýkat se dítěte a mluvit s ním byly pro většinu matek jednoduché nekomplikované každodenní činnosti. Pro Francisku Soto to byly malé zázraky, které se svým synem prožívala jen zřídka. Vryla si ty vteřiny nesmazatelně do paměti. Stanou se majáky, které pomohou nasvítit její další cestu. Zatímco odpočíval při hudbě a nechal matku, aby se jej dotýkala, stále trhaně pohyboval rukou … pravou...
„Ra,“ zavolala Suzi. „Ahoj, Ra.“ Vešla do bytu se stejnou lehkostí, s níž by vešla do vlastního domu. Cesta plná překážek v kombinaci se zchátralým exteriérem vždy vytvářela iluzi příchodu do „země zaslíbené.“ Starožitný vzhled nábytku uvnitř vyvažovala m
Roby si odkašlal, hlasitě polkl a pak se mě zeptal: „Budete ho učit, jak jíst příborem?“ „Ó,“ usmál jsem se, „my se ho vlastně teď, Roby, nesnažíme naučit něco konkrétního. Co děláme, není právě teď vůbec důležité. Chceme nejdříve navázat spojení, vystavě
… Laura byla rozněžnělá a obzvlášť blažená, když se zapomněla nadšením z Robertitova zjevného citu pro hudbu. Hrála mu na marimbu, z přehrávače i na japonskou dřevěnou flétnu. Jeho „ismy“ se snížily. V tomto tichém, uklidňujícím a nerozptylujícím prostřed
Náš maraton zkoumání, testů, sezení s videem a několika individuálních sezení s dialogem Volby byl u konce. Suzi a já jsme na tenhle večer čekali týden. Laura čekala přes rok. Franciska a Roby čekali téměř dva roky. Robertito čekal celý svůj život. Znovu
Desítky let systematického vymývání mozků, lhaní a promyšlené genocidy pro peníze. Tato rozhodnutí padla na úrovni OSN a těch, kteří je platí. Na nejvyšších patrech pomyslné pyramidy se přemýšlí na 200 let dopředu. Opravdu si ani chvilku nemyslete, že o k
projít na článek