Roby si odkašlal, hlasitě polkl a pak se mě zeptal: „Budete ho učit, jak jíst příborem?“ „Ó,“ usmál jsem se, „my se ho vlastně teď, Roby, nesnažíme naučit něco konkrétního. Co děláme, není právě teď vůbec důležité. Chceme nejdříve navázat spojení, vystavět mosty. Oční kontakt je naprosto nezbytný. Děti se učí kopírováním, napodobováním. Jestli se Robertito na nás nebude dívat nebo nás nebude poslouchat, pak se samozřejmě nenaučí, jak se chováme v určitém prostředí a jak se může chovat on.“...
… Laura byla rozněžnělá a obzvlášť blažená, když se zapomněla nadšením z Robertitova zjevného citu pro hudbu. Hrála mu na marimbu, z přehrávače i na japonskou dřevěnou flétnu. Jeho „ismy“ se snížily. V tomto tichém, uklidňujícím a nerozptylujícím prostřed
„Ra,“ zavolala Suzi. „Ahoj, Ra.“ Vešla do bytu se stejnou lehkostí, s níž by vešla do vlastního domu. Cesta plná překážek v kombinaci se zchátralým exteriérem vždy vytvářela iluzi příchodu do „země zaslíbené.“ Starožitný vzhled nábytku uvnitř vyvažovala m
Matka a dítě spolu. Pro jinou ženu by to mohl být jen jeden prchavý moment mezi mnoha jinými. Dotýkat se dítěte a mluvit s ním byly pro většinu matek jednoduché nekomplikované každodenní činnosti. Pro Francisku Soto to byly malé zázraky, které se svým syn
Náš maraton zkoumání, testů, sezení s videem a několika individuálních sezení s dialogem Volby byl u konce. Suzi a já jsme na tenhle večer čekali týden. Laura čekala přes rok. Franciska a Roby čekali téměř dva roky. Robertito čekal celý svůj život. Znovu
Po celý letošní rok soutěžíme s nakladatelstvím Grada o krásné knihy s tématem zahrady. Nenechte si proto ujít žádné vydání, v každém vás totiž čeká jiná inspirativní kniha. Soutěžíme vždy na našem webu www.ceskyrajvakci.cz a soutěž je vyhlášena vždy v ak