Náš maraton zkoumání, testů, sezení s videem a několika individuálních sezení s dialogem Volby byl u konce. Suzi a já jsme na tenhle večer čekali týden. Laura čekala přes rok. Franciska a Roby čekali téměř dva roky. Robertito čekal celý svůj život. Znovu jsme si zopakovali základní premisy našeho přístupu, „důvěřovat sobě i Robertitovi.“ Zdůraznili jsme všepronikající postoj „milovat znamená být s ním šťastný“, který bude tvořit stěny pomyslného lůna, v němž jej budeme učit. Jelikož...
Roby si odkašlal, hlasitě polkl a pak se mě zeptal: „Budete ho učit, jak jíst příborem?“ „Ó,“ usmál jsem se, „my se ho vlastně teď, Roby, nesnažíme naučit něco konkrétního. Co děláme, není právě teď vůbec důležité. Chceme nejdříve navázat spojení, vystavě
… Laura byla rozněžnělá a obzvlášť blažená, když se zapomněla nadšením z Robertitova zjevného citu pro hudbu. Hrála mu na marimbu, z přehrávače i na japonskou dřevěnou flétnu. Jeho „ismy“ se snížily. V tomto tichém, uklidňujícím a nerozptylujícím prostřed
„Ra,“ zavolala Suzi. „Ahoj, Ra.“ Vešla do bytu se stejnou lehkostí, s níž by vešla do vlastního domu. Cesta plná překážek v kombinaci se zchátralým exteriérem vždy vytvářela iluzi příchodu do „země zaslíbené.“ Starožitný vzhled nábytku uvnitř vyvažovala m
Matka a dítě spolu. Pro jinou ženu by to mohl být jen jeden prchavý moment mezi mnoha jinými. Dotýkat se dítěte a mluvit s ním byly pro většinu matek jednoduché nekomplikované každodenní činnosti. Pro Francisku Soto to byly malé zázraky, které se svým syn
Hlavně a především: děda už není. Trochu drsný začátek příběhu, jenže tenhle fakt se dá popřít jen stěží. Nejde s tím dělat o moc víc, než se skutečností, že ráno vychází slunce a že v poledne dostane člověk hlad... ( literární čtvrtek 16.2.2023 - Sedmd